Ač tu jsem již tři měsíce, stále si snažím uchovat jakési své stereotypy a evropské návyky. Jednak vstávám (víkend nevíkend) každý den stejně (půl osmé), ale i čas kdy jdu například do a z práce je stejný (tam v devět, pryč v půl šesté). Ostatní to mají trochu posunuté, bývám tam jeden z prvních a jeden z prvních také odcházím. O čase oběda místních jsem již psal, nicméně já stále mám tendenci obědvat nejpozději v jednu. Julien (se kterým sdílím kancelář) se diví, že jsem se ještě nepřeorientoval.
Mají tu podivný systém telefonních čísel. Jednak mezi jednotlivými státy Mexika se to liší, a tak je nutné vědět, co to je za číslo, o mobilních ani nemluvě. Ovšem zcela nesmyslné mi přišlo to, že na jedno telefonní číslo se z různých míst Mexika volá jinak – to znamená, že to číslo samotné se mění dle toho, odkud je voláno.
O fotbalovém nadšení a prožívání každého zápasu jsem se již také zmiňoval, ale vskutku mě překvapil fakt, že i v bance mají na stěně velkoplošnou obrazovku s právě probíhajícím fotbalem. To aby se nenudili ti, co stojí ve frontě k přepážce (a to bývá většinou na delší dobu).
Přistávat vrtulník na střeše mrakodrapu také v Čechách příliš často nevidím, tady téměř každý den, neb to mám prakticky přímo před okny z bytu. Celkově vrtulníky se tu používají daleko více nežli u nás.
Sehnat očkování proti Hepatitidě je tu větší problém, nežli bych původně čekal. Dal jsem si na to jedno odpoledne, přitom jsem měl dopředu zjištěné, že danou vakcínu tu v Mexiku používají, tak jsem byl přesvědčen, že to nemůže být zase takový problém. Nejprve jsem zavítal do jedné z nejluxusnějších nemocnic co tu je, ve vyhlášené (a drahé) čtvrti, kam chodí převážně cizinci, protože pro obyčejného místního je to jaksi nad jeho finanční možnosti. Uvítal mě sice přepychový interiér a profesionální přístup, ovšem nakonec i zklamání. Sice mě onen sympatický mladý muž dovedl na oddělení, kde by to snad mělo být, ovšem tam mi řekli, že bohužel a potřebuji nějaké doporučení od obyčejného lékaře. To jsem samozřejmě neměl. Ochotně mi ovšem poradili, že můžu zkusit státní zdravotnické středisko, zkrátka veřejnou nemocnici. Vzal jsem tedy taxi a dojel tam. Kvalita se rapidně zhoršila, přirovnal bych to asi k našemu zdravotnictví před cca 20 lety. Po doptání se na místo určení jsem našel opravdu očkovací středisko. Nebudu předstírat, že ve mě vzbudilo obzvláštní důvěru, o mém strachu na cokoli sáhnout ani nemluvě a představa že mi právě tady něco píchají do těla ve mě namísto naděje vyvolala spíše úzkost. Nicméně problém byl vyřešen tím, že danou vakcínu neměli a tak mě poslali do jiné, další kliniky. Nebudu to příliš natahovat, ani tam jsem neuspěl a ve čtvrté asi ve čtyři odpoledne měli již zavřeno. Takže zatím bez úspěchu. Rozhodně to ale pro mě bylo zajímavé právě tím objevováním různých úrovní zdravotnických zařízení.
Nu a konečně jsem tu také začal chodit trochu do místních hospod. Samozřejmě se skupinou lidí z našeho kurzu španělštiny. Většinou jsou to mladí jako já, takže celkem v pohodě. Ač je tu zakázáno pít na veřejnosti (asi jako v USA), a protidrogová politika je tu velmi přísná, alkohol je tu tedy jedinou legální drogou a je to také vidět. Bary a hospody (cantina) jsou tu narvané, obzvláště ve vyhlášených čtvrtích, kde prakticky nic jiného není (Condesa). Je tu i mnoho evropských barů, irish pubů, a podobně. A také samozřejmě hodně cizinců, kteří to tu patřičně rozjíždějí. Ostatně to, že jsou něco "víc" nežli místní dávají většinou dost okatě najevo. Samozřejmě že i pro místní jsou cenným zdrojem příjmů, a ti tak přistupují na tuto hru. O tom, že místní pivko (3 dcl) stojí několikanásobně méně, nežli to dovezené evropské jsem již myslím psal. Mají tu také zajímavé akce, že si koupíte rovnou 10 piv, za zcela bezkonkurenční cenu (150p, jinak stojí jedno cca 40p). Inu snaží se nalákat lidi. Jinak se opět ukazuje, jak zcela bezkonkurenčně pijí Evropané oproti zbytku světa (Asijci prakticky vůbec). Nu a člověk si aspoň procvičí jazyky, nejen španělštinu, ale stejně se s ostatními stále bavíme anglicky no a trochu jsem oprášil i svoji ubohou němčinu. Také bylo zajímavé sledovat chování, ať již místních, nebo cizinců. Asi jsem již jaksi vypadl z divokého studentského života, ale tady mi to vše více nežli připomnělo. O morálce tu kázat nehodlám, i když by se k tomu dalo dodat mnoho. Snad jen poznámku, že jsem na základě tohoto uvěřil jedné ze zcela prvních zajímavostí, co jsem se doslechl od mého šéfa hned po příjezdu. Tehdy řekl: V Mexico City je mnoho hotelů, ale těch turistů tu zas tolik není. Zbytek asi není potřeba dodávat. Snad jen, že to celé opět krásně zapadá do místní machistické společnosti, kdy si vydržovat milenku je tu bráno jako zcela normální, zřejmě i pro manželky.
Moje španělština je stále bídná. Sice se pomalu zlepšuje, ale to bych opravdu na ty kurzy musel chodit minimálně několik měsíců. Jak jsem si ale všiml, jsou mexikánci i co se jazyka týká velmi pohodlní. Nejen že nemají "vosotros", ale mnoho slovíček různě zkracují, nebo to neříkají tak složitě jako ve Španělsku. Naše maestra nás poměrně často upozorňuje na případy, kdy je daná věc odlišná od evropské španělštiny. O dalších přeřekách či nesmyslech co mi tu vylezly z úst raději pomlčím – inu bývá dost rozdíl zdali si člověk objedná brambory nebo boty!
Ve středu odlétám na deset dní směr sever, možná uvidím i sníh (před pár dny tu bylo v noci dokonce kolem nuly!), každopádně si to užiji, protože San Pedro je zkrátka nádherné! Přednáška na universitě v Ensenadě je stále ještě nejistá, ale kdo ví…