Týden šestý utekl stejně rychle jako ty předchozí, ač byl daleko akčnější a zábavnější nežli ty minulé. Neseděl jsem doma a nenudil se, nechodil do práce v rámci každodenního stereotypu, ale vydal jsem se na cestu. V plánu jsem měl tedy odletět na týden na San Pedro Mártir Observatory, neboli Mexickou národní observatoř mezinárodního renomé. Je ovšem daleko od Mexika City, cca 2 tisíce kilometrů. Díval jsem se, že sem jezdí autobus, ale jede 45 hodin, tak jsem raději zvolil letadlo (3 hodiny).
Vzhledem k tomu, že to je má první cesta, zároveň také první služební cesta, bylo mnohé nové. Odlet naplánován na neděli po té nešťastné sobotě (viz minulý týden), kdy jsem zmatkařil. Nemělo ovšem trvat dlouho a octil jsem se opět v podivné situaci, kdy jsem nevěděl co dál… Po příchodu na letiště (jak je mým zvykem s více nežli pohodovým předstihem) jsem se jal hledat, kde že to mám být, kdy a odkud to odlétá. Dle průvodce Lonely Planeta jsem měl zjištěno, že z tohoto megaletiště jsou odlety rozděleny a odjinud se odlétá do vnitrozemí, odjinud do USA, do Evropy a podobně. Mají tu asi 6 různých "gatů". Automaticky jsem šel tedy k tomu, který nabízí vnitrostátní lety. S podivem ovšem zjišťuji, že ten můj tam není psaný! Inu mám dost času, projdu celé letiště a najdu odkud že to mám letět. Po asi 40 minutách hledání (a nenacházení) jsem začal být trošku nervózní, neb všechny ostatní lety se zdálo, že odlétají právě odtud. Asi po hodině (kterou jsem měl právě navíc k dobru) jsem se zeptal právě u toho check-inu, u kterého jsem doufal, že budu odbaven i já, zdali tu jsem dobře. Ochotná slečna mi tedy nejprve přitakala, že ano pokud letím do Tijuany, ale na mojí otázku proč není můj let psaný na tabuli odletů mi nějak nedokázala odpovědět. Až po mém dalším naléhání zjistila, že opravdu odtamtud neodlétám, a že odlétám z úplně jiného terminálu letiště, které je daleko, musím ven, a buďto taxíkem, anebo letištní dráhou spojující právě tyto dva terminály.
Vše bylo najednou jasnější. Nasedl jsem tedy na rychlodráhu, dojel na terminál 2 (ještě si cestou stačil postěžovat s nějakým dalším ztraceným cizincem, který bloudil stejně jako já) a dorazil akorát na čas, asi 45 min před odletem. Jenže podivné mi přišlo, že jsem nemusel projít žádným check-inem, nemusel jsem prokazovat kdo jsem, pas jsem ani nevytáhl. Je pravda, že jsem měl již komplet letenku, i s boarding pasem, ale třeba můj obrovský batoh, který zajisté nesplňuje normy na rozměr palubních zavazadel, se najednou ocitl v prostoru u nástupních gatů, kde asi neměl co dělat. Nešlo nakonec jen o ten velký batoh (nakonec problém ho v letadle nacpat do prostorů pro malá zavazadla nad hlavou), ale hlavně o jeho obsah. Že na palubu dle současných předpisů nesmí tekutiny a podobně? Já tam měl láhev vína (ano, přesně tu ze dne předtím, kterou jsem jaksi nezvládl předat hostitelům), sprchový gel a podobně, ale také například kapesní nůž! A všechno to prošlo! Zajímavé, ale vypadá to, že to jaksi Mexikánci neřeší. Doufám, že to nečtou žádní teroristé 🙂
Další věc, kterou jsem si nebyl jist byla, jak asi bude reagovat José až mě poprvé uvidí po tom zpackaném obědě, který jsem nezvládl. Ovšem opět se projevila klasická mexická povaha, která zkrátka pohodářsky nic neřeší a ukázala se jako opravdová výhoda. Tedy když mě poprvé uviděl, akorát pronesl "Á, our absent-minded professor." 🙂 A nijak dále to neřešil, zkrátka pohoda.
Letecká společnost Aero Mexico (a let s B737-700, ovšem daleko novější nežli jsem byl zvyklý třeba z Evropy). Musím říct, že mě docela příjemně překvapila. Žádná nízko nákladová, ale se vším všudy, servis bez chybičky, nemohu si stěžovat…
Přiletěli jsme do Tijuany (nakonec jsme byli 3, ještě jeden student jménem Victor Hugo!, ovšem namísto toho aby psal romány, tak téměř nemluvil, neb jeho angličtina byla asi jako moje španělština), mimochodem města asi 5 km od San Diega, v podstatě obě splývají do jedné aglomerace přes hraniční čáru, kde na nás čekal odvoz do Ensenady, cca 100 km podél pobřeží Pacifiku, škoda že již potmě. O to víc mě potěšil pohled na Pacifik z okna ráno po východu Slunce, nádhera! Večer jsme měli poznat Ensenadu a její lákadla, usmyslel si José. Nakonec jsme museli samozřejmě zajít na místní mořské speciality. Navštívili jsme tedy takovou víceméně klasickou lokální občerstvovnu, kde (sám jsem nerozuměl z lístku vůbec ničemu) mi José navrhl co si mám dát a po nezbytných nachos jako předkrmu, salátu, a tacos s kdovíčím jsme si objednali koktejl. Divil jsem se, že koktejl, ovšem po chvíli se ukázalo, proč by ne. Obrovská koktejlová sklenice, a v ní namísto drinku všelijaké mořské potvory různě ochucené ve výborném "nálevu" – langusty, chobotničky, a jiné dobroty, s čerstvou zeleninou a skvěle dochuceným "sósem". Nepopsatelný chuťový zážitek!
Poté nemohlo následovat nic jiného, nežli návštěva místního vyhlášeného lokálu, na který láká i Lonely Planet, jakožto "nejstarší a pravděpodobně nejživější kantýna v Kalifornii, kde se podává Tequilla již od roku 1892." Hussong's – tak se jmenovalo ono místo, a opravdu mělo něco do sebe, oproti všem ostatním moderním v okolí. Skoro bych sem zasadil kdejaký film z Mexika, chyběla již jen ta rvačka s létajícími židlemi, i ten ozbrojený šerif tu byl (ten ostatně bývá v každé "lepší" hospodě, kdyby se náhodou něco semlelo). Jako v každé jiné, i zde bylo na zdech několik obrazovek, a všichni uhranutě sledují probíhající fotbalový zápas. Ovšem tady byly na 4 zdech 4 televize se 4 různými kanály. Fotbal je jak místní náboženství!
Samotná Ensenada je malé ospalé městečko, cca 370 tisíc obyvatel, ovšem naprosto jednoznačně žijící z turistického ruchu. Průvodce LP k tomu říká: již přes sto let je to oblíbené místo pro Američany, kteří to nemají daleko, užívají si tu své peníze a z Ensenady se stalo "sin city", neb se sem jezdilo za prohibice pít a hrát. Restaurací, heren a kasin je tu stále víc než dost. Dokonce v 60.letech sem jezdil i Jim Morrison, jak zmiňuje již uvedený průvodce. A José k tomu dodává, že Ensenada má vlastně jen 2 hlavní ulice, jednu americkou a druhou mexickou. V obou jsou restaurace a podobně, ale každá pro jinou klientelu. A jak bylo vidět, Američanů tu bylo tou dobou více než dost, říkají jim "gringos".
Dovím se během večera také některé pro mě důležité informace. Například další nesmysl, který jsem si vštípil do hlavy z mé učebnice španělštiny, a opět špatně. Při představování se používá (a že jsem to řekl docela nejednou) dle učebnice "enkantado", ovšem jak jsem slyšel tu, každý tu používá "mucho gusto" a tak když jsem říkal enkantado, dost podivně se na mě dívali cože tím jako myslím?! Až teď jsem se měl tu možnost dovědět, že enkantado používají ženy když se představují, navíc s tím dovětkem, že chtějí zapůsobit, když se "dvoří" (? tak nějak jsem to od něj pochopil).
Také jsem se dověděl něco z místního pitiva. Velmi oblíbeným je zde nápoj zvaný "Margarita" – ovšem kdo ví co to je… Co asi každý i v ČR zná, je Tequilla, ovšem mají zde i tzv. Meskato. A právě na rozdíl mezi nimi jsem se ptal a bylo mi řečeno, že to je v podstatě to samé (obé kaktusová pálenka), ovšem pokaždé z jiného druhu kaktusů. A tyto dva druhy rostou každý v jiných zeměpisných šířkách, takže je to pouze rozdělení zeměpisné a dle zcela konkrétní zeměpisné rovnoběžky se také země dělí na tequillovou a meskatovou.
Z Ensenady (kde má universita, na které působím i já, svou druhou "pobočku") jsme se vypravili velkou terénní čtyřkolkou na San Pedro Mártir Observatory. Jelo nás celkem 6, cesta dlouhá cca 4 hodiny. Ve stejný čas jela dolů zpět druhá skupina, a tradičně jsme se setkali cca v půli cesty na benzínce. Po týdnu se služby nahoře střídají. Samotná hvězdárna je uprostřed národního parku San Pedro Mártir, na severu Kalifornského poloostrovu, nejvyšší vrcholky jsou přes 3000 m.n.m. vysoké. Jediná cesta vede právě k observatoři. A to dělá toto místo naprosto úžasným. Ztracené uprostřed divočiny, několik hodin autem k nejbližší civilizaci, zcela bez světelného znečištění, vysoko v horách, podmínky ideální. Jen na kopci banda šílených astronomů. Navíc okolní příroda je zcela neporušená, hvozdy od nevidím do nevidím (i v této výšce zcela vzrostlé stromy, jaké známe z našich lesů), a prý zde žijí medvědi, šakali, ale i pumy! Já jsem zahlédl při výletu po okolních kopích jen jedno zvíře, jež moje zoologická nedovzdělanost nedovedla klasifikovat (něco mezi kamzíkem, srnou a ještě něčím, neb to mělo bílo-hnědé pruhy).
Jinak celá observatoř mě zcela nadchla krom polohy a okolí naprosto perfektně fungujícím systémem, zázemím, komfortem a službami. Možná je to tím, že jsem ještě nikdy na takto velké nebyl, ale také možná tím, jak tu podporují vědu – naprosto neporovnatelně s ČR! Velmi rychle si na to všechno člověk zvyká. Člověk se až občas divil, jak je možné, že jim tu všechno funguje tak skvěle, ale je nutno brát v úvahu, že různých pomocných techniků, asistentů, opravářů a podobně je tu daleko víc, nežli astronomů. Přes den astronomové spí, a tak se na vše vrhnou právě tito a do večera je vše bez chybičky a perfektně fungující.
A o jakých že službách to mluvím, že fungují tak perfektně? Ubytování – pokoje třídy 2* hotelu minimálně, se vším komfortem, jídelna celý den otevřena (inu astronomové mají ten režim trošku posunutý, takže někdo snídá když jiný obědvá a podobně), k dispozici vše na co si člověk vzpomene, může si vzít co hrdlo ráčí, několik druhů jídel, nabídka nápojů, ovoce, zeleniny, v lednici různé dezerty, jogurty, vše. Vedle připraveny kávy, čaje, sušenky, zkrátka co si kdo vezme. Navíc během noci, když se pozoruje, není čas letět dolů do jídelny, takže to mají vymyšleno tak, že se napíše na tabuli co kdo chce k večeři a je to všem dovezeno až do kopule. Zkrátka nekompromisní komfort, servis, o kterém mám představu, že takto by to asi mělo vypadat. Kolegové mě možná opraví, že na některých světových observatořích to tak vypadá typicky, to nevím – ovšem vím, že na některých tedy rozhodně ne! Hlavní budova samozřejmě také nabízí možnosti, jak strávit volný čas, anebo večer kdy se pozorovat nedá – několik televizních sálů, společenské místnosti, posilovnu, ping-pong, kulečník, fotbálek, klavír, a podobně. A tak jsem si alespoň zopakoval kulečník a zároveň s překvapením zjistil, že místní to prakticky nehrají (ač jsem měl za to, že kulečník je v Americe velmi oblíben).
Kopule tří dalekohledů (2metr – většinou spektroskopie, 1.5metr – většinou fotometr a 84cm – většinou CCD) jsou asi 5 min autem od budovy, kde jsme byli ubytovaní. Dokonce i Google mapy poskytují skvělý pohled ze shora na budovy bývalých ubytovacích zařízení. Dle mého laického názoru naprosto úžasně zvládnuté zasazení objektů do okolní přírody – malé buňky pro několik lidí, ubytování i stravování a zázemí, volně propojené mezi sebou, vypadají jak iglů. Bohužel dnes se již nepoužívají, byla postavena budova nová, která se dle mého do prostředí příliš nehodí. K přemisťování mezi hlavní budovou a dalekohledy se používají VW brouci, bíle natření, mají jich krásnou sbírku asi 7 v naprosto perfektním stavu.
Během dlouhých nocí, kdy jsem byl většinou na 1.5-metrovém dalekohledu se Stroemgrenovým vícekanálovým fotometrem, jsem si stihl docela oblíbit mého vedoucího. Jak se ukázalo, je to bodrý týpek se smyslem pro humor nic si nedělající z jakýchkoli autorit, což je vždy příjemné. Co bylo také příjemné, bylo jeho hraní na flétnu během pozorování. Pěkně noty vedle monitoru a cvičil. Jak sám říká, začal vlastně až když začal jezdit sem, protože během měření má vždy mezi expozicemi cca 40s času, a to po celou noc, takže celkově poměrně dost na to, aby to jen tak nepromarnil zíráním na přibývající čísílka. Rozhodně to jeho hraní zpříjemňovalo dlouhé noční směny.
Osazenstvo kopce je velmi rozličné. Od místních kuchařek a techniků až po lidi z university, ať již z Ensenady nebo z Mexica City. A to jsou většinou velmi odlišní lidé. Takže jsme se jednou u stolu sešli krom Mexikánců i Čech, Rus a Ekvádorec. S tím také souvisí Josého záliba v cizích jazycích a jeho znalost mnoha českých slovíček, jíž mě mnohdy přiváděl ke smíchu, například když si přisedl ke stolu nesouce si svojí polévku a pronesl zcela čistě bez chyby "Bramborová!" Jindy si zase dá francouzštinu a mluví na ostatní (i přestože mu nikdo nerozumí) jen francouzsky. S tím je spojeno i to, že si mě již oficiálně stihl přejmenovat, tak jako mnoho jiných. A tak samozřejmě místo Petr je Pedro, ale také namísto "[caše/zaše]" je "sančéz", což je foneticky netolik vzdálené, ovšem pro všechny místní daleko jednodušší na vyslovení.
Ovšem abych nezůstal jen u pozitivních dojmů, ona "ponorka" mezi pár lidmi měla například za důsledek i to, že jsem, sám nemocný, stačil nakazit také všechny okolo, takže poslední den již kýchali a frkali všichni. Z toho jsem nadšený moc nebyl, a oni samozřejmě také ne.
Další věcí, která mě doslova šokovala byla neschopnost některých místních. Hned musím předeslat to samé, co mi na to řekl José, a to sice, že ta o které bude řeč nemá zkušenosti a teprve se učí. Inu jednu noc jsem byl na 84-cm dalekohledu se CCD a službu tam měla jistá paní Laura. Mimochodem také z ústavu z Mexica City, ovšem asi opravdu pouze teoretička. Šli jsme do kopule dříve o hodinu abychom vše připravili. Dolít tekutý dusík, zkontrolovat chlazení, atd. To vše věděla, ovšem když přišlo na pořizování darků – velice se podivovala, proč jich chci tolik, že mají bias, atd. Raději jsem si to změřil sám. Poté flaty, schválně jsem ji nechal ať mi ukáže, jak to dělají. Slunce již zapadlo a tak jsem čekal jak bude postupovat. Expozice 10 sekund a signál pouze 2 tisíce. Přišlo mi to divné, navíc ani nevěděla maximální hodnotu na CCD. Po zeptání se po telefonu jsem se raději šel ujistit do kopule. Jaké to překvapení, když dalekohled nemířil na oblohu, ale do kopule! Tak jsem jí to řekl, strašně moc děkovala. Dobrá tedy – tentokrát na oblohu, a exponujeme. Jenže je tam signál 50 tis a já si říkám, že to opět nějaké divné, Slunce již je dlouho pod obzorem. Opět v kopuli zkontroluji směr a zjistím, že se díváme právě 20 stupňů nad západ! Nu podivoval jsem se tomu a řekl jsem jí, co si o tom směru myslím,… A takto to postupovalo i dále, až jsem zkrátka nemohl dále přihlížet, snažil jsem se to vzít do svých rukou i se svými chabými zkušenostmi, ovšem na flaty bylo již pozdě, a byly vidět hvězdy. Škoda. Opět mě překvapili (přišel i další odborník), když začali dělat flaty i přes viditelné hvězdy! A navíc signál cca 3000. Pane jo! Pak se ukázalo, že ani jeden z nich neví, jak je orientované pole na CCD, a další neuvěřitelné věci. Musím se přiznat, že jsem odtamtud utekl, a rád se vrátil na 84ku k fotometru, kde sedel José, hrál na flétnu a měřil, zcela profesionálně bez nějakých problémů. Uf, docela jsem si oddechl, že aspoň někde se tu dělá skutečná věda.
Týden nahoře uběhl velmi rychle a v nedli ráno zase zpět. Cestou jsem si jen stihl všimnout tří věcí. Bylo krásně při sjíždění dolů vidět, jak je pod cca 2000 m.n.m. vzduch ohromně znečištěn a nad tím doslova předěl krásně azurově modré oblohy. Druhak to je fakt, že na této silnici (cca 100km jen a pouze k observatoři a do národního parku, po cestě žádné vesničky nebo osady) nejsou mosty, pouze brody. Je to totiž levnější, stejně tu každý jezdí ve vysokých terénních vozech, takže překovat těch cca 20cm vody není problém a navíc tu prší jen pár měsíců v roce, zbytek je naprosto sucho. A do třetice fakt, že nás cestu nahoru i dolů vezl řidič – profesionál. Tedy že je to další síla, která navíc musela být nahoře jen kvůli nám a nedělat tam vlastně vůbec nic, neb dolů celý týden nikdo nejel! Ovšem každý z nás pasažérů má řidičák a podobnou cestu by zvládl také, navíc bychom mohli vzít dalšího člověka. Mě to připadá jako zbytečný luxus, ovšem jako mnoho věcí tady. Je to zcela typická situace, neb si tu již opravdu místní zvykli na vše, že za ně udělají jiní. Zaměstnávají neskutečné množství dalších lidí. Dělá je to ale děsivě lenivými. Například úklid, jsou zvyklí všechno klidně vyhazovat kde je napadne, neb ví, že to po nich jednou někdo uklidí. Spoléhají na to již zcela automaticky, nejde o to, že by to sami nezvládli, ale již mají utkvělou představu, že takto je to normální a jinak to ani nejde.
Cestou, když jsme již byli na hlavní silnici lemované malými vískami a osadami, mě tak napadlo při pohledu na ubohá obydlí, že to je zcela jiný svět. Nejen, že vlastnit auto tu je daleko samozřejmější, nežli u nás (a to tu funguje veřejná doprava v porovnání s USA naprosto solidně), například mít polorozbořený nebo nedostavěný dům a před ním stát obrovské nové auto, je zcela normální. Ale druhak také ta chudoba, která se u nás v takové míře rozhodně nevidí. Naše společnost v ČR je v porovnání s tímto neuvěřitelně rovnostářská. Rozdíly mezi těmi bohatými a chudými jsou u nás naprosto minimální v porovnání s tím, co je vidět tady. Ostatně to potvrzují i poslední výzkumy právě zaměřené na sociální rovnost mezi obyvatelstvem, kde ČR již roky obsazuje první místa.
José mě také upozorní, ať si všimnu rozdílu tady na severu oproti jihu, tedy třeba Mexico City. Opravdu musím říct, že lidé tu jsou daleko urostlejší, průměrná výška skoro jako jsem zvyklý, pleť daleko světlejší. A také prý mluví víc nahlas, a i to je spojeno právě s tou postavou. Připodobňuje to například k rozdílu mezi severní a jižní Itálií. I zde je to rozdíl průmysl, vyspělost, peníze, zemědělství, atd., tak jako tam. Něco na tom asi bude.
Po cestě také narazíme na vojenskou kontrolu. Hlavní silnice je zcela zahrazena a nepronikne ani myš. Kontrolují každé auto, autobus, všechny. A vypadají velmi ostře – se samopaly, postaveny vedle silnice opevněné střílny z pytlů s pískem, obrněný transportér, atd. Ovšem kontrola je to velmi vtipná, neb se v podstatě jen zeptají odkud a kam jedeme a co vezeme a jedeme dál. Když se ptám, k čemu to je dobré, všichni se shodují, že prakticky k ničemu. Prý je aspoň vidět, že se vláda snaží něco dělat, jde v podstatě o snahu zabránit pašování – drog na sever, hlavně dále do USA a naopak na jih zbraní.
Po cestě si také všimnu mrtvoly – na dálnici, nehoda, nepěkná podívaná.
Konečně se cesta chýlí ke konci a po příletu do Mexica City (bohužel se zpožděním) již nejezdí veřejná doprava a tak musím vzít taxíka. Ovšem systém taxi služeb mě tu na letišti přivádí k údivu. V příletové hale člověk prochází kolem stánků různých společností nabízejících své služby. Je jich tu opravdu mnoho, ovšem myslím, že ceny i služby jsou velmi podobné. Nejprve mě to jaksi rozčiluje (i to jejich nahánění), pak ale přijdu na to, že to je přece ono! Je pravda, že v Praze jsem z letiště asi ještě taxíkem nejel, neb vím, že tam funguje i noční doprava, ale to je přece ten způsob, jak na vyhlášené pražské nepoctivé taxikáře. Já, ač jsem s řidičem moc nepokecal, neb anglicky neuměl, jsem měl na prostou jistotu, že mě zaveze, tam kam potřebuji a nebude chtít ani o pesos více, nežli jsem zaplatil na letišti. Tam člověk totiž dostane papír s potvrzením placení a zároveň i oprávnění k jízdě. Řekl jsem pouze adresu a bylo to, jak jednoduché!
Vyčerpávající vyprávění je u konce, a přede mnou nejen další týden, ale také tři týdny nic nedělání, takže vyrážím objevovat další lákavá zákoutí Mexika, ale o tom až někdy příště…