Mexičani nejsou žádní ekologové – to jsem psal již minule. Nicméně i tak mě dost překvapilo, že při cestě do centra jsem nepotkal ani jeden koš na odpadky. Na žádném veřejném prostranství, v metru, u supermarketů, nic! A tak jsem (nechtě pohodit odpadky na kupu jiných na ulici) je nesl celý výlet do centra, až jsem konečně narazil na koše v hlavním mexickém parku – Chapultepec. Tam ovšem bylo tolik lidí, že jsem raději rychle vycouval. Ovšem s těmi odpadky je to hrozivé – válí se tu všude na ulici, v kdejakém koutě, na chodníku, pod stromy u ulice, atd. A kde se objeví jeden, hned mají všichni tendenci tam házet další. Obzvláště ve čtvrtích mimo centrum to je občas pro Evropana dost šokující.
Další věc, která s tímto úzce souvisí jsou obaly. Nejenže tu neexistuje recyklace, ale těch obalů všeho druhu je tu neuvěřitelné množství. Pokud jsem se vždy v minulosti jen usmíval tomu, když se babička rozčilovala nad množstvím obalů, ve kterých jsou výrobky baleny, a že tomu tak dříve nebylo (gruzínský čaj býval v jednom pytlíku, dnes je obyčejný porcovaný čaj v sáčcích balen nejprve v igelitu, pak v papírové krabičce, v ní každý sáček čaje zvlášť v dalším papírovém obalu) – tady je tato metoda "obalit obal obalem" ještě daleko extrémnější. U některých výrobků člověku opravdu chvíli trvá, nežli se k výrobku dostane. O balení nákupu nikoli do jedné, ale deseti igelitek jsem již psal, co jsem ovšem nepsal je to, jak se na mě podezřívavě koukají, když je odmítnu a vše si naskládám přímo do batohu bez jediné igelitky. Tuhle na mě přitom dost nevěřícně zírala jedna holčička – to asi ještě nikdy neviděla!
Jinou věcí jsou neustálé kontroly od policie a její všudypřítomnost. Je to opravdu až paranoidní, ale těch uniforem je tu neuvěřitelné množství. Kontroly na hlavním turistických místech – ukaž co neseš! Při vstupu na jakýkoli úřad kontrola rentgenem, u každé banky ozbrojená stáž. A tím myslím opravdu ozbrojená – výjimkou tu nejsou policisté se samopaly v neprůstřelných vestách. A to i na místech, kde bych to fakt nečekal. Nutno ovšem říct, že jsem tu i viděl policistku zametat napadané listí na chodníku!
Ohledně konzumu myslím že již směle dohnaly Američany, protože jejich mánie v nakupování ve velkém je neuvěřitelná. Je tedy pravda, že i v těch obchodech je všech věcí daleko více, větší výběr rozmanitost jaká se zatím v ČR nevidí. Ovšem je mi jasné, že co se toho konzumního chování týče, tak ještě máme hodně co dohánět, a nepochybuji o tom, že to časem dorazí i k nám…
Zajímavé je také sledovat jejich ideály krásy. Je to zcela přirozené, neb pro velkou část zeměkoule je zkrátka "bílý muž" něčím schopnějším, někým kdo je dál, bohatší, a mnohdy i krásnější. Ve všech jižnějších zemích je legrační sledovat, kdo že to na vás shlíží z plakátů a reklam, a nabízí vše možné od mléka po hypotéku. Nikdy to není ten klasický Mexikánec, tmavý, a nepříliš pohledný (žádný rasismus, pouze statistika). Ideály z reklam mají velmi blízko spíše k Evropanům nebo Američanům, světlé typy, krásné tváře, takové, jaké tu na ulici bohužel téměř nikdy nevidíte.
K mým každodenním stereotypům bych se nerad vyjadřoval, ale je zajímavé, jak se snažím zakonzervovat alespoň to málo z mého každodenního života v Čechách, co ještě zůstalo. Například si neodpustím se každý den podívat na zprávy po netu – a kdy jindy nežli v 19hod jako doma 🙂
Také již vím: "hasta la vista" se neříká! Tak leda ve filmech se Schwarzenegrem, jak poznamenal můj šéf, proto se na mě dívali dost podivně, když jsem to říkal (inu učebnice španělštiny versus realita). A dále to jejich hlavní náměstí "Zócalo" se čte jako sokalo (něco mezi s, z a c). Jinak bohužel žádné extra pokroky v tomto šíleném jazyce nemám.
Ještě by mě zajímalo, proč je v tom metru takové vedro!? Je to k nevydržení. Jednak možná tím, jak je děsně narvané v době špičky, málo účinná ventilace, když i venku je teplo, a jednak jak je v podzemí a kdo ví, jak je to tu vulkanicky aktivní…?! No to je asi blbost. Ovšem stačí tam jen vlézt a člověk se začne děsně potit. Třeba oni ne, kdo ví.
A nyní přece jen trošku něco málo i z okolí Mexika City samotného. O víkendu mi šéf nabídl, zdali s ním nechci jet na blízkou hvězdárnu – Tonantzintla blízko města Puebla, asi dvě hodiny autem z MC. Vzali jsme s sebou i tři studenty, kteří to mají v rámci svého předmětu o pozorovací astronomii (či jak to přeložit). Naštěstí do Puebla vede dálnice, ovšem v pátek odpoledne se dostat z města je dost šílené (ven vyjíždí asi stejné procento lidí jako z Prahy, takže si to představte v té poměrově nafouknuté míře). Kousky dálnice mají zpoplatnění – cca 100 pesos za 100 km. Ovšem překonává se obrovské převýšení, takže se vystoupá až do cca 3200 m.n.m. a pak opět sjíždí dolů do Puebly, která je stejně vysoko jako MC. Přitom se člověk dívá na nádherné zasněžené velikány – Popocatepetl, Orizabu, a další. Pohled to je naprosto uhrančivý, navíc okořeněný tím, že právě Popocatepetl je v současnosti aktivní, takže se cca 50 km od vás rýsuje obrovská kouřící hora (díky tomu je na vrchol vstup přísně zakázán).
Pueblu samotnou jsme objeli (další den jsem si tam udělal výlet) a dostali se nakonec do Tonantzintly – malé vesničky, kde hlavní "atrakcí" je ústav. A to sice ústav optiky a astronomie, kde se bádá, učí i prezentuje veřejnosti. Je tu několik dalekohledů, ovšem s universitou v MC to nemá nic společného. Ta tu má ovšem také své přístroje, a právě na 1-m teleskop jsme jeli my. Jak se ovšem ukázalo, je to přístroj, který poměrně dost "zahálí" a není prakticky vůbec využíván, ač světelné podmínky tu nejsou zase tak špatné.
Co jsem se ale opravdu pobavil, bylo sledovat styl "výuky" Josého. Byli tu celkem 3 studenti, a bylo na nich, aby zprovoznili fotoelektrický fotometr. Ovšem José se k tomu postavil tak, že jim pouze ukázal na krabici, kde je uskladněn a zbytek je již na nich. Později jsem se dověděl, že tu již byli a tak přece jen věděli, kde se co ukrývá, jak tu co funguje a kde co hledat. Ovšem ten si pouze sedl a zpovzdálí sledoval co se děje, a jak si se zadaným úkolem poradí. Ovládání zdvihací plošiny, rozmontování, hledání vhodných šroubů, správné zapojení asi 20ti kabelů, seřízení, navádění dalekohledu, nalezení vhodné hvězdy, atd. – to vše jen spokojeně (občas méně) sledoval, aby jim stejně nakonec řekl ať toho nechají, že to asi zkrátka nejde, a fotometr se zdá být opravdu jaksi rozbitý! 🙂 Ovšem očividně tento styl výuky zabírá, neb když jsem se jich samých poté ptal, tak mi všichni potvrdili, že sem jeli čistě dobrovolně si to zkusit, osahat si to, a zjistit jak to chodí. Tedy motivace studentů tu je, a možná bychom si i my mohli vzít něco ponaučení, neb zájem našich studentů jezdit do Ondřejova je opravdu mizivý :-/
Přišlo mi zprvu podivuhodné, jak někteří Mexičani umí krásně anglicky. Až časem jsem zjistil, že právě tito trávili nějakou část svého života v USA a tak se není co divit. Ostatně takto to dělává prý velká část obyvatelstva. Údajně je tu nezaměstnanost 40\%, což když slyším, tak mě jednak zamrazí, ale druhak si říkám, jak neopodstatněně u nás levice naříká nad nezaměstnaností o řád nižší!
Případ pracovního emigranta s perfektní angličtinou byl i synovec mého šéfa, který tu se dvěma dětmi trávil také víkend a měli v plánu se podívat na sobotu do Puebly. Hozená rukavice – byl bych blázen kdybych se k nim nepřidal. Cestou jsme si zajímavě povídali o nezáviděníhodném řemeslu snad nikde na světe – architektura. On tedy raději vycestoval do států, vydělal si peníze tam a vrátil se aby si tu mohl v poklidu žít. Na projektech se tu prý vydělat moc nedá (narozdíl od USA), a tak ho živí spíše přednášení na universitě. Cestou mi také řekl mnoho zajímavého co bych měl navštívit – Puebla je historické město a má turistovi co nabídnout.
Ostatně to, že je větší než Praha mluví za své, založena již za Cortéze, a o okolí nemluvě. Tedy jsme společně šli ještě na pevnost nad městem, ke které se váže historie vojenského vítězství (snad jediné) Mexičanů – nad Francouzi. Věděli jste, že tu bojovali i Francouzi? Já tedy až do dneška ne. Nicméně za 35 pesos to pravdu nestálo. Tam jsem se s nimi rozloučil a pokračoval po vlastní ose.
Abych to zkrátil, neb začínám být nudný až popisný a čtenář začíná usínat, tak jen povím, že jsem probloudil valnou část města, vedro k chcípnutí, v centru davy turistů, katedrála zavřená, v krásném jezuitském kostele svatba (tak jsem byl na obřadu), a nakonec jsem se již dost vyčerpaný usadil v restauraci dle Lonely Planeta na Zócalu u katedrály, před kterou zrovna byl nějaký festival, takže ještě i s hudbou. Ovšem z místní speciality co jsem si poručil se vyklubalo opět pálivé nevímco (mořské plody na devatero způsobů?). Stále mi to tu přijde levné!
Poté jsem se vydal za město, s tím, že se dopravím do blízké obce jménem Cholula. Víte proč byste měli toto jméno znát? Byla tu postavena vůbec největší pyramida, jakou kdy kdo postavil! A tím největší myslím tedy objemově kolik zabírá prostoru, dokonce více nežli známá Cheopsova! Ovšem její historie je pohnutá a tak z ní nezbylo zase tolik, aby byla známá jako výše jmenovaná. Byla stavěna mnoho staletí, a tak když sem přijeli Španělští dobyvatelé, boříce samozřejmě pokud možno veškeré "pohanské" stavby, snažili se znehodnotit i tuto. A v podstatě se jim to podařilo. Z dálky je sice vidět jakoby "kopec co tam nepatří", ovšem člověk by asi od klasické pyramidy čekal něco jiného. Je celá zahrabaná pod zemí, odkrytá byla pouze část, nicméně stále ještě není jasné, kam až vlastně sahají její základy. Šířka základny by měla být úctyhodných 450 m.
Nu a tak musím říct, že mě tato památka zaujala daleko více, nežli nějaká hloupá pevnost z 19.století, i přestože vstup byl cca stejný. Vstup do čeho? Mají tu totiž tunel – skrz celou pyramidu. Zaplatíte a jdete. A jak se noříte čím dál tím hlouběji dovnitř, odhalujete nejen jak se měnil s časem stavební postup, ale jak se měnil i stavební materiál. Ze samotné pyramidy je vidět bohužel jen zlomek, vykopávky pod jednou ze stěn a rekonstruovaná část druhé stěny, aby si vůbec člověk mohl představit, o jak impozantní dílo se asi jednalo. Ovšem již za dob Cortéze byl na pobořeném vrcholku pyramidy postaven katolický (jaký jiný také!) kostel, který dnes vypadá jakoby stál na nějakém poutním vrcholku. On ovšem stojí na pyramidě! Nevím kde jinde byste něco takového hledali.
Pokračování příště…