Čas běží a já jsem tu strávil své první Vánoce i Nový rok, vlastně aniž bych si toho vůbec všiml. Každý den po mém návratu z cest byl natolik identický s jakýmkoli druhým, že sám zavřen v bytě jsem ani nepostřehl svátky a počátek dalšího roku. Nemohu tedy říct naprosto nic o tom, jak slaví místní, jaké mají zvyky a tradice, co mají na Štědrý den k jídlu, … nic. Jedním z mála, čeho jsem si všiml, byl fakt, že stromky tu prodávají také (živé, na ulici, jako u nás), a že 25.12. mají státní svátek, ovšem pouze a jen tento den. To jsem zjistil velmi nemilým způsobem, a to sice tak, že jsem se odhodlal jít alespoň na ten sváteční oběd, ovšem po 2 hodinách marného putování městem od jedné zavřené restaurace ke druhé jsem to vzdal, a rozmrzele se došoural domů a dal si tedy ty špagety s kečupem.
A jaká že byla tedy ona typická každodenní náplň oněch několika týdnů? Dal jsem si závazek, že během Vánoc napíšu jeden článek (astro), což se mi nakonec akorát podařilo – dokončil jsem ho právě 4.1. A zbývající volný čas jsem trávil v podstatě z 90 % čtením. Zcela jsem propadl opět této mé droze a četl jsem jak nikdy. Byl na to čas i chuť, ovšem chyběly knihy. Ty dvě papírové jsem měl hotové nejdříve, pak ty elektronické, co jsem si přivezl s sebou a nakonec i hledání po internetu, kde jakou stáhnout. Překvapilo mě, že to není zas až tak složité, inu autorská práva již jsou asi promlčená. Ovšem naprosto jsem tomu propadl, a tak byl i týden, kdy jsem přečetl co den to knihu, což se mi normálně během roku nestává!
Vzhledem k volnému režimu universitnímu jsem měl v podstatě celý měsíc volna a tak se mi náležitě nechce v pondělí do práce. Ve stereotypu týdnů předvánočních pokračuji tedy beze změny i po Novém roce a není toho mnoho, co bych zde mohl vylíčit. Nicméně i tak zůstalo pár dalších nevyřčených postřehů, o které nebude od věci se podělit.
Otázka víry. Je to tu více nežli jednoduché. Zhruba 95 % jsou katolíci. Zbytek si nejsem zcela jist, poněvadž jsem tu neviděl ani jednoho muslima, a žida jen jednoho jediného. Možná, že zbytek jsou jakási přežívající indiánská božstva…
Před pár týdny se někdo v Respektu podivoval nad tím, že na listopadovém jednání o klimatickém balíčku "po Kjótu" se kupodivu Mexiko zcela zřetelně přihlásilo k ochotě omezit své emise a bojovat tak se změnami klimatu. Z mého místního pohledu se to zdá naopak jako velmi uvěřitelné. A to jednak kvůli budoucím dopadům, které nás v Evropě zas tolik trápit nemusí, ale zde dopadnou pravděpodobně daleko razantněji. A druhak hlavně kvůli neuvěřitelně znečištěnému vzduchu tady v Mexico City, kde se opravdu kolem hlavních silnic prakticky nedá dýchat, a velké množství lidí to řeší tím, že chodí zcela bez okolků po městě s rouškou. Sám mám pocit, že to bude asi jedna z prvních věcí, která mě nakonec odsud vyžene. Nechci si trvale zničit zdraví.
O hledání otevřené restaurace jsem se zmínil, ovšem nikoli o tom, jak je také občas složité najít nějakou otevřenou, když se chce člověk najíst v poledne. V Čechách je člověk zvyklý na situaci, kdy přijde pozdě (třeba v půl jedné) a jídelní lístek je již značně proškrtaný a tak musí dát za vděk i tím posledním oschlým řízkem. Zde je situace zcela jiná a já jsem se jal hledat hospodu na oběd v půl jedné, a nic. Protáhlo se to do jedné, půl druhé, a stále mi ve všech říkali, že jdu příliš brzy, že vaří až ode dvou, nebo ještě později!
Polanco – čtvrť filozofů. Když člověk prochází touto čtvrtí (a mě se to poštěstilo mnohokrát – cesta na imigrační úřad), tak si říká, že antický ideál tu stále přetrvává. Čtvrť je to krásná, vily a zahrádky, klidná, a upravená, ovšem nikoli kýčovitá. A navíc je tu člověk obklopen jen filozofy, vědci a umělci. Ulice míjí ulici a člověk prochází kolem Sókrata, Platóna, zahlédne Sófokla, mine Galilea či Aristotela, zamává Hegelovi, pozná Gausse i Descarta, zabočí ke Kantovi a Newton ho dovede až k Masarykovi! Ano, právě zde je třída Masaryka (kterou zná každý místní, ač možná vůbec netuší kdo to byl), i jeho náměstí. Dokonce nedaleko je i česká ambasáda, na křižovatce ulic Rousseau a Kepler.
Auta. Připadá mi, že se zdejší vozový park dá rozdělit do několika zásadně odlišných kategorií. Je samozřejmě jasné, že vně MC je to úplně jiný svět a tak se poměry naprosto obrátí, nicméně rozdělení do jednotlivých skupin v podstatě zůstává. Jednak je to (jsme přece v Americe!) skupina velmi velkých aut, zcela amerického střihu. Obrovská kola, vysoká náprava, spotřeba donebevolající, a cena také. Vlastně je možné, že si Mexičané tímto autem kompenzují trochu své komplexy malého vzrůstu, neb se v tomto autě musí na silnici cítit jako obři! Druhou skupinou jsou auta v podstatě evropská – menší, sedany, zkrátka to, co známe od nás. Prý že v USA se takováto auta nedávno prakticky nevyskytovala, tady tedy rozhodně ano. A třetí zcela disjunktní skupinou jsou vraky. A tím myslím především vraky obrovských krásných (ve zbědovaném stavu) korábů silnic, které křižovaly USA v 60.-70. letech a my je známe většinou právě z filmů této doby. Pro mě jsou krásnou nostalgií, asi právě po těchto filmech…
Vyrostl ze mě srab, aneb již nemám odvahu být tím akčním fotografem. A je to veliká škoda. Bylo by tu rozhodně co fotit. Člověku se stačí zastavit před rušnou křižovatkou a zanedlouho se tam jistě objeví nějací kumštýři. Ať se jedná o klauny, žongléře, prodavače kytek, či žvýkaček, flašinetáře, anebo matku s několikaměsíčním dítětem v šátku na hrudi – všichni žebrají u stojící kolony aut na semaforech.