Sedm dní uteklo a na mě pomalu padá stereotyp a každodenní rutina. Fakticky se nezměnilo vlastně téměř nic, rytmus dne, práce, cesta, nákup, nuda doma. Skoro jako v Praze…
Ale abych to nebral jenom cynicky, tak musím přiznat, že si to tu docela užívám. Jak již bylo napsáno, pracovní morálka je tady opravdu o něčem jiném, nežli u nás. Kdybych všem vzal hodinky, nebo je prostě zastavil, nikdo si toho pravděpodobně ani nevšimne. Zkrátka pohoda, žádné stresy, termíny, honba za tím být někde včas. A nejhorší na tom je, že člověk si na to neuvěřitelně snadno zvykne!
Na net sypu občas nějaké ty fotky, nicméně už v podstatě nemám moc co fotit. Tak jsem tam dal aspoň mojí každodenní cestu přes kus univerzitního areálu. Ten je celý tak obrovský, že jsem ho ani nezkoušel celý projít, někdy se mi to snad podaří. Prý že na UNAMu studuje celkem asi půl milionu studentů! Tak si asi dovedete představit, jak to tu musí být velký.
Co se velikosti týče, tak mám zatím z města prochozenou tak maličkou část, že to je jako bych celý život žil jen v Jablonci a měl něco říct o tom, jak vypadá celá ČR. Nicméně jsem se konečně vydal i trošku dál, viz výlet do čtvrti Coyoacán v mých fotkách. Bylo to velmi zajímavé, taková pěkná historická čtvrť, vybudovaná již zčásti za dob Cortéze. Jelikož je to již turističtější, viděl jsem již i první bezdomovce a žebráky – mají tu i přes zimu pěkně teplíčko… Co se týče té přerostlosti města, tak je to fakt neuvěřitelný! Popojel jsem nemálo stanic metra, s tím, že vystoupím a budu již cca v centru. Ani náhodou, vyšel jsem ven a zjistil, že jsem stále na předměstí. Trvalo mi ještě pěkně dlouho, nežli jsem došel do centra. Mimochodem přecházel 16ti proudou silnici (8 pruhů v jednom směru!). Fakt šílený. Ale je fajn, že tu nejsem jediný kdo chodí pěšky, to bych asi v USA byl…
Veřejná doprava je tu opravdu o něčem jiném, nežli zná člověk třeba z Prahy. Až se jednou vrátím, asi mi to bude chybět – je to tu neuvěřitelně živé! Není to tichá cesta podzemím jako v Praze. Metro je tu daleko živější, a to v několika směrech. Jednak v každé stanici hraje hudba, a hlavně jsou mexikánci neskutečně podnikaví duchové. Mezi dvěma stanicemi vždy jede ve voze člověk něco nabízející (a hulákající na celý vagón) – ať již bonbóny, oříšky, anebo kravaty, či baterky. Ovšem nejšílenější jsou obskurní chodící reproduktory! To jsou většinou mladí kluci, co mají na zádech obrovský reproduktor vytočený do maxima, takže není slyšet vlastního slova a v ruce mají diskmana a pouští hudbu, co právě asi také nabízejí. Hulákají přes ten kravál na celé metro a snaží se prodat CD. Zatím jsem od žádného z těchto prodejců neviděl nikoho nic koupit! Ovšem mají to asi spolu nějak vychytané, či přímo rozdělené trasy metra, neb vystoupí jeden a přistoupí druhý s něčím úplně jiným. Jen jednou se stalo, že v jednom voze metra byli dva, a již z toho byl konflikt, a něco spolu řešili, takže v tom jistě systém mají…
Svoji roli také hraje to, že metro každý den přepraví 8 milionů lidí, a tak ti nahoře asi dobře vědí, že se jim vyplatí podporovat tento druh přepravy a tak má Mexiko City snad nejlevnější jízdenky – pouhá 2 peseta za jednu cestu, ať již cestujete kamkoli, včetně přestupů! Takže cca 10x levnější nežli v Praze. Vozy vyhrazené ve špičce jen dětem a ženám, atd. Ovšem je docela čisté a hlavně po celém městě asi tak husté jako tramvaje v Praze.
Podnikavost Mexikánců je vidět nejen v metru, ale třeba i ve frontě před semafory, kde čeká kolona aut a jakmile blikne červená a začnou se auta hromadit, naběhne několik chlápků, a každý nabízí něco jiného. Od klasického mytí oken, přes pití, a něco ke snědku až po poklice na kola a končíce u žebrajícího flašinetáře.
Také jsem se byl podívat v parku jménem Viveros de Coyoacán. Zajímavé tam bylo hlavně to, kolik tam bylo veverek. Očividně se jim zde trošku přemnožily. Neviděl jsem jich nikdy tolik na jednom místě. Člověk si sedl, a za chvíli je měl kolem sebe, třeba deset nebo dvacet. Člověk měl až docela strach, že kdyby se na něj vrhly, asi nemá šanci 🙂 Navíc se vůbec nebály, naopak jakoby žebraly o něco k snědku. Kromě veverek je v tomto parku ještě jedna věc zajímavá – jogging. Byl jsem asi jediný, kdo tu šel pomalu pěšky. Působilo to jak nějaké cvičení, neb tam fakt všichni běhali. Teda kromě té skupinky asi 20 šaolinů s nějakým klackama.
Čeho ovšem budu již co nevidět přejeden je kukuřice. Jako my mámě pšenici, oni mají kukuřici. Takže jakékoli pečivo, placky, atd je vše pouze a jen kukuřičné. Je to jiné, dobré, ale rychle se to přejí. Stravuji se každý den k obědu v rámci kampusu u jednoho stánku kde mají tacos se vším možným. Není to špatný, je to levný (20p a člověk je najedený), ale je to vše dělaný holýma rukama, takže by to možná pro někoho nebylo. Také na základě tohoto celotýdenního tacosování jsem chtěl navštívit o víkendu nějakou restauraci a najíst se něčeho jiného. Celé se to opět proměnilo ve frašku, neb jsem byl asi zrovna ve čtvrti, kde žádná klasická nebyla, pouze pouliční stánky s tacos, které již fakt nemusím. Chtěl jsem něco "normálního". Tak jsem zaplul do podniku, který zvenku vypadal jako restaurace, bohužel se z něj vyklubal takový klasický bufet-bistro. Po prvotním zmatení zdali se objednává u okénka, anebo přijde číšník, jsem se snažil vysvětlit, že chci něco jiného než tacos. Jenže jak sakra, když to neumím pořádně říct. Ehm, no zkrátka trapas. Nicméně nakonec jsme se dohodli na kuřeti a bramborách. OK. Oddechl jsem si. Ovšem bohužel přinesl asi tak půlku pečeného kuřete, ovšem s tacos! Ach jo. Už začínám vzpomínat i na zlaté číňany s rýží… Navíc se tu jí vše bez příboru, jen rukama, což je pro Evropana taky trošku nezvyk. Nu ovšem běhavku jsem zatím neměl, takže čekám kdy dorazí…
Jinak fyziologicky – jak jsem již psal, jsou malí, milí, přátelští, a příliš komunikativní (bohužel nikoli v angličtině, jakmile na ně promluvím anglicky, hned ztichnou!). Sombréro jsem tu zatím neviděl na nikom, myslím že to bude spíš záležitost venkova…
Ceny tu jsou myslím velmi přijatelné. Bydlení sice zatím nemám, ale pokoj pro jednoho se zařízením se dá sehnat již za 2000 pesos, což je oproti Praze brnkačka. A když jdu do obchodu (mají tu pravý americký ValMart), tak si připadám jak v Čechách – cenovky na všem jsou vlastně stejné, jen místo Kč to jsou peseta.
V rámci kampusu se nesmí popíjet, je tu přísný zákaz. Mají tu speciální dozor – hlídku. Na území kampusu policie nesmí. Jinak prý astronomický ústav tu má celkem 300 lidí! Ovšem jak jsem si všiml, neskutečně dbají o čistotu, a různých uklízeček, čističů, zahradníků, a podobně je tu neuvěřitelné množství – snad víc než normálních zaměstnanců. Anebo jsou více vidět, neb nejsou jako ostatní zalezlí v kanclu, ale stále na chodbě a několikrát denně jsou schopni uklízet na záchodě a zametat chodbu. S tím asi také souvisí to, jak je o tuto práci kupodivu zájem. Možná i díky tomu, že se jedná o státní instituci, tak se tu berou lepší peníze, nebo co. Ovšem jednou jsme šli kolem budovy, kde se tlačilo asi tak 100 až 150 lidí a dověděl jsem se, že to jsou všechno žadatelé o práci tady na kampusu univerzity – asi právě na takovéto "pozice".
Jinak s tím "buenos diaz" jsem tomu zprvu nevěřil, ale fakt to je "dobré dopoledne", a jakmile odbije poledne, hned to je "buenas tardes". To je tak jediná věc, kdy se řídí přesně dle aktuálního času. Když bylo půl jedné a řekl jsem diaz, hned mě opravovali.
Přes léto (červenec srpen a tak..) tu je období dešťů. Každý den prý prší. Člověk si nepomůže ani když odcestuje k moři, zkrátka je to v této oblasti. Takže si říkám, že bych mohl tou dobou navštívit opět Evropu (nu a pak se sem vrátit, kdo ví). To je ještě daleko, ale kdo ví – plány je dobré mít v záloze 🙂
Zajímavá je tu ta výška – 2280 m.n.m.. A tak jsem byl zvědav na to, jak to budu vnímat. Ovšem zatím docela v pohodě. Zadýchanost při rychlejší chůzi se dostaví, to je fakt, rychleji se člověk unaví. Říkal jsem si, že kdyby mě někdo okradl, měl bych sice výhodu větší postavy a delších nohou, ale asi díky té výšce a jejich zvyku na to bych neměl nakonec šanci 🙁
Inu zkrátka je to tu taková zvláštní směsice severní a jižní Ameriky – od každého něco. Od severní je tu hlavně styl všeho, aut (velká americká, co se v Evropě moc nevidí), obchodních značek, snaha o podobný životní styl. Zatímco od jižní (ač jsem tam nikdy nebyl, znám jen z filmů atd) je tu cítit takový ten iberoamerický styl, třeba chaos na silnici, ale na druhou stranu jihoamerická pohoda, morálka, vstřícnost, extrovertnost, všechny city dávat najevo hned a na veřejnosti. Je to zajímavé, ale fakt tu jsem jak takový evropský studený čumák.
To je zatím vše, pokračování někdy příště.