Poslední slovo k tématu "Mexiko" je sice psáno již z ČR, nicméně bych byl nerad, kdyby nebylo napsáno. Rád bych nastínil některé z pozoruhodných povahových rysů Mexičanů, které nás s přítelkyní překvapily. Obzvláště pro člověka z Evropy je zde několik velmi zajímavých postřehů. Mohou klidně posloužit člověku, co se chystá na cestu do této země jako příprava, snad aby nebyl tolik překvapen na místě…
Jací jsou tedy Mexičani? Na prvém místě je nutné zmínit, že jsou neuvěřitelně pokorní. To je něco, co nás na nich překvapovalo nejvíce, neb člověk z Čech je zvyklý na cokoli, jen ne na pokoru. Nemají nejmenší problém se podvolit, podřídit a poslouchat. Skoro mám chuť říct jakýkoli diktát, ale takto daleko bych asi zacházet neměl, neb jsem tam přece byl jen rok. Nicméně jejich spořádané chování (poslušní jak ovečky) se projevuje na každém kroku. Opravdu rádi stojí fronty (při hodinové frontě v bance by se na to asi mnoho lidí vykašlalo – oni ne). Velmi rádi jsou řízeni, jsou na to zvyklí, poslouchají autority, skoro jako by se báli vlastního rozhodování. Podvolí se neskutečně snadno – a to jak v historii (Cortéz, přestože původního obyvatelstva bylo mnohonásobně více), tak i dnes.
S tím také částečně souvisí i jejich velmi nízké sebevědomí při komunikaci s cizinci a velká ostýchavost. Zejména pokud se jedná o mluvení v jiném jazyce, nežli je španělština. Neradi se učí jiné jazyky, anebo jimi alespoň velmi neradi mluví. Pokaždé, když jsme narazili na jazykový problém a řekli jim, že příliš nerozumíme, zarazili se. Nevěděli jak pokračovat, neb si nemysleli, že je snad v Mexiku někdo, kdo neovládá španělštinu. Vůbec při komunikaci s námi jsme viděli jistý ostych.
To je ovšem spojené s tím, jací jsou Mexičani rasisti (sami to i přiznávají). Ovšem nikoli v tom smyslu xenofobním, jako je tomu například v ČR, ale "dovnitř" vlastních řad. Vládne tu stále společenský žebříček dle barvy kůže a ti opravdu vládnoucí jsou ti nejbělejší, kdežto chudáci žebrající a pracující na ulici jsou potomci původních indiánů s daleko tmavší pletí. S tím souvisí mnohé, a mimo jiné i to, jakým způsobem se chovali k nám (bílým cizincům).
Jsou děsně nesystematičtí. V mnoha věcech, které třeba používají každý den, stejně nemají žádný systém, a vůbec jim to nevadí. Sami to i přiznávají. Prý že nemají rozvinuté logické myšlení (bylo mi sděleno). Stejně tak se nevyznají ani v mapách, ale ani ve vlastním městě a ptát se jich na cestu je zcela zbytečné, neb jsou schopni sami zabloudit. To se týká i dopravy a také se potom velice podivují, když přijedou do Evropy a tady vše perfektně funguje, autobusy jezdí po daných trasách a vlaky na čas (oproti Mexiku rozhodně!).
K Evropě a Americe mají ostatně vůbec zajímavý vztah. Hledí k nim jako ke svému vzoru a jakmile se dozví, že jsme z Evropy, ihned jim stoupneme v očích. Zvláště mladá generace se velmi vyptává, jaké že to tu je a ti, co tu ještě nebyli, tak o tom sní. Nejmladší Mexičani vůbec jsou již poměrně dost zcestovalí a znalí západu, a celkem prozápadně smýšlející. Je to obrovský rozdíl mezi starší generací (velice hrdou na svou vlast) a mladými (kteří ji oprávněně v ledasčem kritizují, neb mají to srovnání se zahraničím). S tím souvisí i národní hrdost, která se (zvláště v ČR) nevidí – při každé příležitosti vyvěšují vlajky, nosí mexické čepice a trika, atd.
Při fotbalových zápasech je to vidět samozřejmě nejvíce, ale nikoli pouze tehdy, tak jako u nás. Ostatně právě fenomén velmi oblíbených fotbalových derby je tu velmi pozoruhodný. Neberou fotbal jako zápasení dvou týmů, ale jako společensko-kulturní akci, na kterou se dostaví slavnostně celá rodina, a tak se jedná vždy o obrovskou davovou akci. Rodinky spořádaně mířící na stadion se u nás příliš nevidí. S tím souvisí i to, že díky tomu se tu nic nesemele, neb tu jakýkoli rowdies nemají místo a k žádným potyčkám ani páchání výtržností tudíž nedochází. Vůbec lze říct, že se Mexičani snaží vyhýbat jakýmkoli konfliktům – v jakékoli situaci.
Rodina je pro ně naprostý základ. A k tomu samozřejmě patří i fiesty – oslavy. Vzhledem k jejich velmi vysoké porodnosti, se u malé rodinné sešlosti s nejbližšími příbuznými sejde několik desítek lidí. Obecně vzato jsou tu oslavy čehokoli na každodenním pořádku. A i v rámci rodiny tu mají velmi pěkné vztahy, konflikty se nepřipouštějí. Mnohdy tu děti bydlí až do 30 let u rodičů a nikomu to divné nepřipadá. Vůbec jakási pospolitost a rodinná soudržnost je tu úžasná, nikdo se nehaní, zákulisní intriky a pomlouvání jsme tu nezažili, mají k sobě jaksi blíže. Vůbec je jejich život daleko více modulován těmi oslavami a rodinnými vztahy nežli materiálními statky a penězi. Uspořádat rodinnou oslavu je povinností a otázkou cti, a to i za cenu, že když na ni nemáte, tak se zadlužíte. Je to povinnost, a peníze jsou až na druhém místě. Asi i proto tu lidi vypadají daleko spokojeněji, a to i přesto že nemají zdaleka tolik peněz, ale zkrátka mají tu rodinu, která si vždy nějak vzájemně pomůže.
Nicméně je nutné také poznamenat, že práva dětí jsou tu respektována dost odlišně od toho, co známe z ČR. Malé děti tu jsou se svojí žebrající matkou celé dny na ulici, v jejím náručí, nebo ještě lépe zavřeny u rušné několikaproudé silnice v nějaké ohrádce aby někam neuteklo. A jen co to jde a samo dítě chodí, je již zaměstnáno také. Parta kluků ve frontě na semaforech myjících okna aut (tak že na ně ani nedosáhli a museli lézt po kapotě) je tu ještě ten lepší příklad.
Vůbec jejich obchodní duch je oproti (zpohodlnělým) Čechům úžasný. Neexistuje, aby někdo zkrátka nepracoval. Není nic jednoduššího, nežli jít do WalMartu, koupit velké balení čehokoli a na chodníku to prodávat kolemjdoucím s minimální přirážkou. Mnohdy se jedná o opravdu pozoruhodné věci, ale člověku se zkrátka zželí a koupí si to jen pro tu charitativní funkci.
Zato výchova k ekologii a jakémukoli pozitivnímu vztahu k přírodě tu zcela chybí. Nedovedou si jí náležitě vážit, všude jsou vidět kupy odpadků, podél silnic i v parcích. V tomto směru mají před sebou ještě obrovský kus cesty.
Co by nemělo být opomenuto je jejich úžasná podpora vzdělávání a kultury ze státních peněz. Kéž by to tak vypadalo u nás! Rozpočet univerzit je tu skutečně nesrovnatelný s ČR a také je to na nich vidět – nešetří se na ničem, vše perfektně funguje, a člověk má k dispozici perfektně pracující administrativní oddělení, takže může dělat jen a jen svojí práci a nikoli vyplňovat nesmyslné kupy papírů jako u nás. S kulturou je to tu podobné. Proudí do ní obrovské peníze a tak je tu vždy k dispozici nějaká výstava zadarmo, koncert, festival nebo muzeum. Vstupy jsou buďto zadarmo zcela, nebo alespoň jeden den v týdnu. Také na archeologické památky byl vstup pro studenty zcela zdarma, což u nás již také bohužel není prakticky vidět.
Dalo by se toho napsat mnoho dalšího – nekoupou se v plavkách, ale v oblečení; chaos v dopravě, metru, peserech, k tomu jejich děsné cpaní se všude; láska ke sladkému a tudíž plná pekařství tolika sladkých druhů pečiva, co se u nás nevidí; nebezpečnost Mexico City, kterou jsme naštěstí neměli možnost poznat; … – ale stejně je nejlepší se tam vydat a poznat na vlastní oči!