Opět se po měsíci dostávám ke psaní, neb tu již přece jen nejsem sám a tak není tolik času nazbyt, jako bylo předtím. Po příjezdu ženušky a její dvoutýdenní aklimatizaci na zdejší prostředí jsme naplánovali cestu a vyrazili pryč z tohoto hnusného zaprášeného a smradlavého megaměsta pryč – směrem na jih.
Měli jsme v plánu si udělat výlet na cca dva až tři týdny maximálně a procestovat Jukatánský poloostrov, pak se přesunout do Chiapasu a poté zpět. Pevný plán jsme neměli a vše jsme ještě měnili až během cesty samotné, dle toho jak nás to kde zaujalo. Podrobněji viz adresář s fotkami, kde je i mapa navštívených míst.
Vyrazili jsme 10.března – letěli z Mexica City do Cancúnu. To je ryze plážové středisko, turisticky nabité, pobřeží Karibiku. Už z toho je jasné, že to nás zas tolik neláká a tak jsme se přesunuli o pár kilometrů dále – lodí na nedaleký ostrov "Isla Mujeres". A teprve tam to byl ten pravý ráj, který jsme si i my dva dovedli náležitě vychutnat. Azurově modré moře, krásný píseček, pohodová atmosféra, … Den, který jsme si tam vyhradili strávit jsme nakonec věnovali místní atrakci – šnorchlování. Aneb s místním rybářem a protřelým námořníkem "Kokoliou" a třemi dalšími turisty jsme strávili pár hodin na moři a plavili se od jednoho zajímavého místa ke druhému a zkoumali podmořský život podél ostrova. Super!
Vzhledem k nejistému počasí jsme udělali malou změnu a vydali se do Valladolidu do vnitrozemí. První naše Mayské památky byly "Ek´ Balam" nedaleko města. To bylo jen na rozkoukání se, neb další den nás čekala daleko větší atrakce – "Chichen Itza", neboli jedny z nejvýznamnějších památek po Mayské civilizaci, které obyčejnému Evropanovi opravdu berou dech. Vždy jsem si totiž uvědomil, že jsou daleko starší, nežli jakékoli dochované architektonické památky na našem území. Mnohdy časově spíše srovnatelné s antikou. K tomu ještě trocha studie historie z dochovaných materiálů a člověk nahlédne mnoho staletí do minulosti, odhaluje panovníky a sleduje, jakého rozmachu dosáhli Olmékové, po nich po několika dalších staletích Toltékové, ti zničeni Mayskou civilizací, až nakonec prakticky celé území Mexika ovládli Aztékové. Nemluvě samozřejmě o mnoha dalších kmenech a vladařích…
Po Chichen Itza jsme zamířili zpět k moři (východním směrem). Cestou jsme se ovšem nemohli nezastavit v malé vesničce jménem "Cobá". Tam se ještě stále zarostlé v džungli ukrývá další starověké město. Údajně až 98% staveb tu je ještě neodkrytých a tedy Cobá představuje jedno z nejvýznamnějších historických míst doby před cca 1000 lety. Výhled z nejvyšší stavby (pyramidy) do okolí je úžasný (kolkolem pouze džungle a nic víc!), procházka skrz tento prales také, leguánů spousty (dají se i pohladit!), a dokonce i krokodýli v nedalekém jezeře.
Dostali jsme se tedy opět k moři – do Tulumu. Zde jsou další památky, snad dřívější přístavní město. Ovšem hned pod ruinami je nádherná pláž (asi nejhezčí za celé naše putování). Bohužel v Tulumu jsme se ubytovali (po doporučení) v tzv. cabañas, neboli originálních chýších ze dřeva se střechou z palmového listí, umístěných přímo na pláži. Bohužel proto, že poměr cena/luxus byl velmi deformován právě tím, o jak "originální" bydlení se jedná. Ve městě by člověk našel za poloviční cenu v hostelu daleko větší luxus.
I díky tomuto jsme se hned druhý den posunuli severněji do "Playa del Carmen", neboli dalšího turistického ráje, kterému ovšem chybí ty ruiny a tak je toto město opravdu jen o tom válení se u moře a užívání si dovolené. Bavilo nás to den (kdy jsme se stačili jako obvykle spálit) a jeli jsme dále. Pár set kilometrů západně je město Merida. Tam jsme měli doporučeno koupit místní zboží – hamaky (hammocks, tradiční houpací sítě), klobouk, a další místní speciality. Město nás zas tolik neuchvátilo, takže jsme se zdrželi jen dva dny, jeli navštívit nedaleké ruiny "Dzibilchaltún" a jeli dále na jih – směr Campeche.
Ač jsme původně do Campeche ani v plánu jet neměli, nakonec se nám docela zalíbilo a strávili jsme tam příjemné tři dny. Prošli město, koukli na Mexický záliv, navštívili místní antropologické muzeum i zoo, zažili město při té pravé víkendové atmosféře s večerním koncertem, atd. To již jsme měli polovinu cesty (10 dní) za sebou a rozhodli jsme se definitivně přesunout z Jukatánu dále do vnitrozemí.
Z Campeche jsme tedy jeli (cesta 5 hodin autobusem 1.třídy) do Palenque. To je místo jedněch z nejúžasnějších ruin, co se v Mexiku dochovaly! Jsou několik kilometrů za městem, zcela utopeny v okolní džungli toho pravého tropického pralesa s vřískajícími ptáky, opicemi, dotěrných hmyzem a hlavně šíleným vedrem a vlhkem. Palenque mě osobně opravdu nadchlo. Také i díky tomu jsme se vydali další den na organizovanou výpravu směrem na jih ke Guatemalským hranicím navštívit další dvě místa – Yaxchilán a Bonampak. Po dvou hodinách cesty autem člověk dorazí do zapomenutého kraje kdesi daleko od civilizace v džungli a objeví další starověká města, z nichž do Yaxchilánu se navíc dá dopravit pouze a jenom po vodě, na malé loďce podél Mexicko-Guatemalské hranice. Člověk tu prochází stavby více než tisíc let staré, zarostlé dávno bujnou vegetací a pouze pomalu odkrývané, a neví zdali má pozorovat přírodu, anebo právě ty úchvatné zbytky staveb.
V Palenque jsme se ubytovali v tzv. "El Panchánu", neboli místa mezi městem a ruinami, které je jakýsi kemp uprostřed pralesa. Bydlí se v chýších ze dřeva a palmového listí, mezi bujnou vegetací a každé ráno člověka budí řev opic a jiných místních tvorů. Další den jsme se již vydali na další přesun – a cestou do San Cristobalu jsme ještě s cestovkou navštívili dva vodopády – "Misol-ha" a "Aqua Azul". Kdo tam nebyl, neuvěří, a jakýkoli popis je jen slabým odvarem. Možnost jít "pod vodopádem", vlézt tam dokonce do jeskyně, nebo se koupat právě pod ním,… zkrátka skvělé.
Večer jsme dorazili do "San Cristobalu de Las Casas" – tak zní celý název města, které leží v samém srdci státu Chiapas, 2200 metrů nad mořem, a je vyhlášené jednak tradičními výrobky, které vám tu chce každý prodat, trhy a hlavně indiány, kteří tu ještě ve velké míře zůstali a ta pravá indiánská krev tu koluje i přes španělskou conquistu. Město je to naprosto úžasné, vklíněné mezi vrcholy ještě vyšších hor, s malebnými uličkami, krásnými místními lidmi a atmosférou, která se nedá s tím hnusným Mexico City ani náhodou srovnávat.
Výlety jsme si odtud udělali dva – jeden do blízkých vesniček Chamula a Zinacantán. To jsou velmi malé vesničky, kde žijí ještě daleko odloučeněji od civilizace další kmeny indiánů se svými vlastními tradicemi, zvyky a rituály (kostel křesťansko-pohanský s jejich rituály uvnitř je něco neuvěřitelného!). Druhý výlet byl do úžasného kaňonu Sumidero, který se absolvuje na lodi, která proplouvá celým dlouhým kaňonem, jehož stěny jsou místy vysoké až kilometr! Navíc je tu přírodní rezervace s mnoha živočišnými druhy – opicemi, krokodýly, a podobně.
Naší poslední zastávkou před definitivním odjezdem byly pláže Pacifiku. Neboli přes Tuxtlu jsme jeli na jih k Tonale a malému městečku "Puerto Arista". Zpětně jsme usoudili, že to nebyl úplně dobrý nápad, neb jsme již po třech týdnech moc energie na cestování a hlavně na vstřebávání toho všeho neměli, přidali se jakési trávící potíže (klasika) a navíc problémy v mé práci. K tomu všemu se přidalo zklamání z pláže, která sice byla dlouhá, s jemným písečkem, žádní turisté, ale stejně nic moc. Vlny tu totiž byly tak obrovské, že se plavat nedalo, ba bylo docela nebezpečné tam jít, neb zpětný proud z každé vlny člověka odnášel dál od břehu a dalo mu dost práce se dostat zpět. Jeden den nám tu tedy stačil, dojeli jsme zpět do Tuxtly a odletěli zpět do Mexica City.
To by bylo velmi stručně tak asi vše, co jsme projeli. Nakonec ale stejně v člověku zůstane spíše obraz několika míst, jež se mu budou slévat, a nebude schopen si zapamatovat, kde že to přesně bylo. Důležité pro nás ale bylo poznání – jiného (a krásného kraje Mexika), vypadnout z hlavního města, poznat místní (lidi i tradice, zvlášť Chiapas kolem San Cristobalu nás v tomto směru nadchl), ochutnat místní speciality (zklamání z mexické kuchyně celkově), odpočinout si. Nakonec jsme ovšem přijeli natolik vyčerpaní, že jsme byli rádi, že jsme již zase doma! Tři týdny cestování jsou opravdu dost, obzvlášť když neumíme odpočívat (a o tom jsme se také mohli přesvědčit).
A co dodat jako tečku? Příští výlet plánujeme (asi Oaxaca), ovšem v práci jsem se tu najednou stal nepostradatelným a tak to vypadá, že tu budu muset trávit více času, nežli by se mi líbilo. Můj konzultant mi sice řekl, že to je na mě a že tu nemusím vůbec být, ať si svůj čas zorganizuji jak chci, ovšem tyto tři týdny volna se nějak nelíbily šéfovi katedry, ke kterému jsem musel ihned po příjezdu na kobereček, přičemž mi vysvětlil, že takto nikoli a přeje si mě tu vidět každý den sedět v kanceláři! Což se zase nelíbí mě, takže uvidíme jak to nakonec dopadne.