Ač se to nezdá, je dnešek opravdu důležitým mezníkem. Pokud chtěl za první republiky Masaryk pro zakořenění demokracie určitou dobu (na internetu je možné dohledat 30 i 50 let), tato bohužel naší vlasti nebyla dopřána. Pokud si ovšem spočteme, jak dlouho demokratická první republika trvala, tedy od 28.10.1918 do 30.9.1938, dojdeme k číslu 7277 dní. A právě tolik dnes uplynulo od 17.11.1989. Neboli současná demokracie trvá nejdéle. Historici mohou namítat, že ta data nemusí být stoprocentní, že v okolí těchto významných dnů se události zdály ještě velmi vyhrocené a opravdu nastolená demokracie určitě ještě nebyla pár dní po vyhlášení samostatnosti, stejně tak jako úplná bezpečnost nebyla již zaručena ani kolem Mnichova, ani těsně po 17.11., neboť složky působící na našem území mohly ještě sehrát svojí roli. Nicméně i tak – určitě malý důvod k zamyšlení to je.
Zakotvení současné ČR je rozhodně lepší, nežli tomu bylo v roce 1938, o tom není žádných pochyb. Jsme členy EU, NATO, jsme uprostřed Evropy partnery, s okolními zeměmi nemáme nepřátelské vztahy, a ani žádná jiná země na nás zatím zálusk nemá. Anebo opravdu nemá?!
Tento pocit jistoty je jistě nezdravý, protože nás pomalu uklidňuje až k jakési apatii a nečinnosti, které hbitě využívají různí demagogové a populisté. A že se jich tu poslední dobou vyrojilo více nežli dost! Skoro to vypadá, jakoby tu vždy nějací být museli – poté co Sládek opustil politiku, tak se objevili další a česká společnost se jeví jako velmi lačná po jejich volání.
To je ostatně krásně vidět i nyní. Pan hradní se jeví již skoro jako agent z východu, kam se jezdí radit tak často, jak je to jen možné a člověku z toho až běhá mráz po zádech.
Včera jsem byl před Hradem, kde byla svolána malá demonstrace "pro přijetí Lisabonu". O kousek dále byla i protidemonstrace, kde byl naopak vyzdvihován 'ten na hradě', a naopak se jeho kroky bránily (nás bylo více!). Pokud tu máme různé názorové platformy, které mohou zcela svobodně vyjadřovat své názory, pak se zdá být vše v pořádku. Jenže ono tomu tak úplně není.
Ač jsem byl (a jsem) jasně na straně zastánců Lisabonu, bylo několik věcí, co mě mrzí. Jednak je to neuvěřitelná apatie obyčejných lidí. Ta částečně pramení z toho, že si myslí, že jejich role ve společnosti končí vhozením hlasovacího lístku do volební urny při volbách a pak – děj se vůle Boží. Jenže kdo má potom stále poslouchat ty kritické hlasy zaznívající ze všech stran, lamentování u piva a spílání nad politiky? Když se lidé nejsou ochotni nahlas projevit, je to jejich chyba a nemají si proč stěžovat! Člověku se ihned nabízí otázka, kam až musí politici zajít, aby to apatickou společnost vyburcovalo? Raději si tyto kroky ani nepředstavuji, neb by pak již mohlo být příliš pozdě!
Druhá věc, která mě mrzela byla neschopnost organizátorů na takovéto akci "strhnout dav". Vystupující nejsou žádní řečníci, což je škoda a zároveň hlavní předpoklad úspěchu takovéto akce. Lidé se sice sešli, ale neslyšeli nikoho mluvit pořádně, řádně, jasně, a hlavně zajímavě. Nevyučuje se snad rétorika na školách, nebo proč je tu tak bídná úroveň veřejného projevu? Ač s Matějem Stropnickým nemohu souhlasit v jeho linii v rámci Strany Zelených, zde se ukázal jako jediný schopný řečník, který pořádně zaujal dav a skončil opravdovým potleskem. Jak se pak mají lidé aktivizovat, když nemají "za kým jít"? O rétorických schopnostech pána z Hradu bohužel nemůže být pochyb a právě asi proto má tolik příznivců.
Osobnostně jsem k dané akci neměl nejmenší výhrady, neb bylo zcela jasné, kdo tu má navrch. Paní Sommerová, pan Hybner, pan Fenič, a další přítomní – to jsou pro mě opravdové osobnosti. Nikoli paní Bobošíková, která pravděpodobně strhává pozornost stejným způsobem jako ten, proti komu jsme protestovali, je tudíž spíše smutné, že na to lidé slyší.
Ostatně poslední věc, která mě více nežli šokovala bylo to, jaké transparenty se objevily v rukou těch, kteří protestovali proti Lisabonu. Na jednom z nich stálo "intelektuálové, jděte už do hajzlu". Sakra, co má tohle znamenat? Opět je tu snad diktatura proletariátu a vzdělaní by měli "pěkně držet hubu a krok"? Jestli tomu tak opravdu je, pak tedy sbohem Česko, ale já se stěhuji!