Druhý víkend trávený v Canakkale jsem se rozhodl i vzhledem ke krásnému počasí ráno vyrazit směr Trója. Dle průvodce stačí dojít na místo odjezdu dolmušů směr Trója a počkat. Jezdí prý každou hodinu v půl. Nakonec se má důvěra v informace z průvodce ukázala naivní a já tam nakonec čekal téměř hodinu. Stihl jsem si alespoň pořádně prohlédnout další dnešní zajímavost města – a to sice fakt, že zde hodně pršelo, vzedmulo se mi moře a tak na zdejším kanále natolik vystoupala voda, že zaplavila jakési náplavky, kde ale zároveň je stanice oněch dolmušů směr Trója. Všude bahno. Spousta sajrajtu. Místní fotí, fotím také.
Konečně to vypadá, že dolmuš pojede,je 10 hodin. Se mnou na něj čekají i další turisti – kluk s holkou, bavící se spolu anglicky. Jsme jediní cestující. Po půlhodinové drkotavé cestě jsme na místě. Řidič nás ještě raději upozorňuje, že zpět pojede dolmuš pouze 2x odpoledne po dvou hodinách, ať s tím počítáme.
Vystoupíme. Na parkovišti jsme jediní, moc turistů tu očividně není. A také není divu. Místo je to opravdu spíše proslulé svojí legendou, nežli plné nějakých úchvatných vykopávek. Navíc je i poměrně malé co se týče rozlohy, tudíž to tu mám vše prozkoumané za cca hodinu a už není co dělat. Zkoumám tedy alespoň okolí, kýčovitého trojského koně, expozici. Ledasco mají odkryté, naštěstí u jednotlivých nálezů a zdí popisky i v angličtině, ale jinak celkově nic extra. Jsou hezčí místa co se turistické atraktivity týče. Zajímavá je zde ta legenda, dále příběh nalezení Tróji před sto lety a pak také umístění. Je zde totiž vidět Dardanelský průliv a tedy i kousek Evropy, právě Galipolský poloostrov.
Čekání na dolmuš zpět si krátím řečí s těmi dalšími dvěma turisty – Australany vracejícími se z Evropy a tedy užívající si jižní a východní Evropy. Přijedou ovšem ještě další dva turisté, dle přízvuku Američané a po vstupu se dožadují nějaké mapy, nebo průvodce. Zde mě zarazila jedna věc, a to sice fakt, že se vůbec nesnažili s místními mluvit turecky. Ač také umím asi 10 slov, alespoň jsem se snažil. Toho samého chlápka jsem se ptal zdali ten dolmuš opravdu pojede teď v celou, ale oni na něj pouze a jen anglicky, ač bylo jasně vidět, že neumí ani slovo. Ta jejich suverenita co se jazyka týče je někdy opravdu děsná. A nebyl to jen jejich případ, co se týče anglicky mluvících národů, tak jsem si přesně tohoto všiml již mnohokrát…
Přijede dolmuš a ve stejné sestavě jedeme zpět. Nakonec z místní vesničky přistoupí i pár místních. Do Canakkale je to asi 35 km, cestou se stavíme na benzínce. Řidič tam vypne motor, což očividně neměl dělat! Sice k nám při čekání na benzínce vleze slečna každému nutící klasickou tureckou voňavku, ale ani to nepřebije fakt, že řidič ne a ne nastartovat. Nejde mu to ač se snaží, tedy dva chlápci se snaží alespoň z kopce roztlačit dolmuš aby motor naskočil. Nic. Asi po čtvrt hodině marného zápasení, kdy se již i hrabali v motoru za dolmuš naběhne parta dalších chlapů a ti ho tlačí i po rovině (kopec tu již žádný není) až konečně naskočí. Dost jsem si oddechl, nevím co by bylo jinak, řidič opravdu nevypadal, že by nám byl ochoten zajistit jiný odvoz.
Vrátím se do Canakkale a zbytek víkendu prožiji jako kdy jindy. Nafotím něco málo z města, okusím jejich dalším místní speciality (á la „maso v housce“) a cestou po nábřeží kolem místního Trojského koně mohu klidně konstatovat, že ten co je zde na Canakkalské promenádě spolu s modelem Tróji samotné je daleko hezčí nežli to, co je k vidění v Tróji samotné.