Cesta samotná probíhala s tolika peripetiemi (letenka, doplatek, provoz nad letištěm v Istanbulu a tak zpoždění 45 minut, čímž nestíhání původního plánu, autobusu, atd), že jsem si říkal, že mě přece jen osud asi připravuje na uvítání po asijsku, tedy abych byl opravdu připraven na všechno a velice slevil ze svých požadavků po přesnosti, spolehlivosti a uvědomil si, že zkrátka co budu chtít, budu si muset zařídit sám.
Hned po příletu, kdy jsem se již vzdal naděje na stíhání objednaného autobusu, byla fronta několika set lidí přede mnou u pasové kontroly při vstupu na Turecké území překvapením. Nicméně obrněn trpělivostí z podobných procedur v Mexiku, jsem čekal a nestačil se divit. „Vítej na Balkáně, hochu!“, říkal jsem si. Těch pár Čechů ve frontě přede mnou také nestačilo kroutit hlavou při pohledu na hulvátské předbíhání, strkání, nadávání všech kolem. Nerad bych ukazoval na konkrétní státní příslušníky, ale vzhledem k tomu, že v jejich rukou se skvěly pasy popsané azbukou, a zároveň igelitky plné kartonů cigaret a cinkajících lahví z duty-free shopů, bylo to celkem jasné.
Cesta autobusem Istanbul-Canakkale trvala cca 6 hodin, jelo se přes noc a já si v půli vzpomněl, že to byla přesně ta cesta, kterou jsme jeli před lety také. I přes konkrétní benzínku, kde se stavělo i nyní, i přes daný trajekt a tudíž že jsem byl před lety de facto v Canakkale, aniž bych o tom vlastně věděl.
Musím si přiznat, že žiji v zajetí určitých stereotypů. Například mi přijde zvláštní pohled na snědé ženy v šátcích brodící se sněhem, minarety pod bílým příkrovem, a palmy pod sněhovou čepicí. Skutečně hned den po příjezdu zde byla kalamita, 15cm sněhu během několika hodin, což jsem skutečně nečekal. Místní jsou ale asi zvyklí, a musím přiznat, že jejich nasazení sněhových řetězů na drtivou většinu aut probíhá (narozdíl od ČR) zcela automaticky!
A jak tak jsem v tom zahraničí, musím si také přiznat další nemilou věc – svoji naprostou tumpachovost na učení jazyků. Že na ně nemám nadání vím již dlouho, ale přece jen když jsem sem přijel tak jako klasicky se člověk nejprve přinutí se naučit aspoň pozdravit, poděkovat a pod. Jenže když tu ani po pěti dnech to jejich poděkování („tešekkür ederim“) nevylovím ve správnou chvíli z paměti, připadám si fakt jako ignorant.
Že mířím do muslimského světa jsem si vlastně stihl uvědomit již při letu, protože na mě sice vyšla celá volná trojsedačka (letadlo nebylo zdaleka obsazené), ale asi v půli letu přišel Turek a suverénně si přisedl. Nejprve nic, ale po chvíli sklopil stoleček a už začal. Inu modlitby 5x denně nepočkají. Tady mě naštěstí muezzíni nebudí, i přestože bydlím v samém centru města. To má asi 90 tisíc obyvatel a turistickým ruchem rozhodně příliš netrpí. V samotném městě toho zas tolik na koukání není, a tak je to spíše průjezdní místo, maximálně na přespání.
Co ale láká k návštěvě zde v okolí jsou dvě zajímavosti. Jednak je to Trója (asi 30km jižně) a druhak protější (tedy Evropský) břeh Dardanelského průlivu. Samotný průliv je dopravní tepnou a vždycky byl. A díky tomu se zde během první světové války udála důležitá bitva, právě na druhém břehu (poloostrov Gallipoli). Zatím jsem neměl čas, víkendy jsou teprve přede mnou, ale na obě místa se chystám časem vypravit.
A jakže vypadá můj typický den? Vstanu v 7:50, od 8 je snídaně. Ta je každý den stejná, bílý chléb, máslo, sýr, marmeláda. K pití voda a čaj. Ten tu pijí zcela ke všemu, a po pár dnech jsem již fakt té chuti dost nasycený. V půl deváté na autobus („dolmuš“), cca 25 minut do práce. Tam sednu k počítači a kromě skoku na oběd do místní kantýny u něj sedím až do cca půl páté. Není to sice mnoho, ale ráno přicházím jako jeden z prvních a odpoledne odcházím jako jeden z posledních. Občas někdo přijde, prohodíme pár slov, PhD studenti co pracují na podobných věcech se rychle doslechli že tu jsem, tak se u mě také občas zastavují. Na hvězdárnu jsem se zatím nepodíval, snad časem. Po práci opět dolmuš zpět. Někdy cestou nakoupit, jindy na jídlo do restaurace. Zkrátka nic moc zajímavého. Zbytek večera (jsem tam bez připojení) si čtu, píši, nebo ještě pracuji.
Měl jsem strach z vyhlášené místní počítačové bezpečnosti a je tedy fakt, že jsem si to jen potvrdil. Pouze jednou jedinkrát jsem přenesl jeden soubor z místního notebooku na flashce na svůj a ihned 4 viry! Vzhledem k tomu, že jsem si s sebou zapomněl vzít kabel k foťáku a myslel jsem že tedy využiji služeb někoho ochotného s novějším notebookem a fotky přenesu, bohužel to raději nechám do Čech a tedy žádné během mého pobytu zde na rajčeti nečekejte :-/
A ještě co se týče místních krásek. Tak jako muž si toho samozřejmě všímám a musím uznat, že něco na nich je. Občas se jim úplně nepovedl ten obličej a výraz, ale zas na druhou stranu co se postavy týče, tak musím uznat, že jsou pěkně štíhlé, a přece jen tu častou evropskou macatost tu zatím nepobraly. I ty jejich věčné šátky jim svým způsobem sluší. Jen tedy ovšem ta děsná móda barvení místních tmavších typů na blond je naprosto odpudivá!