Nerad bych aby to vypadalo, že se snažím nějak moralizovat, i když k tomu následující text bude mít určitě blízko. Nicméně mi opravdu poslední dobou připadá, že jsou to tyto tři věci, jejichž nedostatek právě současný stav (a nejen politiky, ale společnosti vůbec) docela dobře charakterizuje.
Smířlivost. Opakem budiž nevraživost, a právě ta jakoby vykukuje zpoza velké části výroků v mediální sféře. Nacházíme se snad ve stavu jakési studené občanské války? Ochota k naslouchání, kompromisům, spolupráci se vytrácí a jejich místo zastupuje vyostřená rétorika.
Samozřejmě, člověk musí mít kousek pochopení a přijímám jako opodstatněná například velmi kritická slova na hlavu komunistické strany na pietním obřadu politických vězňů na hřbitovech v Motole. Je před volbami a chápu to. Nicméně toto vidím jako extrémní případ. Je ale nutné být takto vyhrocení prakticky neustále? Inu člověk si nad tímto vždycky posteskne když vidí, že to na západ od našich hranic jde.
Střízlivost. Ještě možná daleko palčivější je zdání naprosté neschopnosti lidí střízlivě uvažovat o věcech. Proč najednou všechno vidí tak vyhroceně? Proč najednou převládlo černo-bílé vidění světa, společnosti, politiky, budoucnosti,…? Střízlivý odhad by přece měl být vlastní inteligentnímu člověku. Proč ale potom slýchávám od svých přátel (kteří by měli reprezentovat onen „výkvět národa“) tak nesmyslné závěry, obavy a někdy až extremistické názory? Já si opravdu nemyslím, že s Paroubkem přijde konec světa. To, že ho volit v žádném případě nebudu, a že je mi proti srsti jeho rétorika je jedna věc, ale že bych kvůli tomu maloval čerty na zeď jak půjde „do kopru“ tahle země pod jeho vládou, jak se tu nebude dát skoro žít, jak půjde koruna dolů, atd, tak to považuji za velmi přehnané. Přežili jsme horší. Je tu kontinuita, občanská společnost, mezinárodní závazky a limity. Ostatně pokud lidé chtějí populistu, mají ho mít a jen pod jeho 4 nebo 8letou vládou si třeba uvědomí, že takto tedy ne. Člověk se musí přeci spálit. Když se podíváme na Slovensko a Paroubkův vzor, tak neuvidíme moc nespokojených lidí, takovouto popularitu by Ficovi mohl závidět každý český politický premiér. Inu když to lidé chtějí…
Nestřízlivost úsudku mě také nejednou zarazila u mých známých při interpretaci zpráv. Mediální realita, která je vždycky zkreslená, jakoby u nich nabývala své absolutní podoby a mnohdy si domýšlejí ještě absurdnějších závěrů z řečeného. Kam se vytratil zdravý kritický pohled na předávanou informaci a vlastní selský rozum?
Střídmost. Asi ji lze směle pojímat jako opak nenažranosti v obecném smyslu. Jakožto ctnost téměř střídmost zmizela, podobně jako pokora, respekt. Nadužívání moci, vlivu, peněz, ale třeba i jídla (viz např. eseje T.Sedláčka) jakoby se stalo normou. Co k tomu lidi vede je otázka spíše pro sociology a psychology, nicméně jistě v tom má roli pocit možnosti naplnění, nebo lépe přeplnění, který tu nebyl za minulého režimu. Napojení a opojení. Bohužel ale nejde jen o tu možnost, ale o to přežrání samotné. Střídmost chybí a lidé nevidí hranic, což jim zřejmě příjemně polechtá jejich ego a tak nemají důvod přestávat. A lze to vztáhnout samozřejmě na mnoho věcí – proč nemohou politici jednoduše po 10 letech odejít ze scény, proč figuruje Jančík na tolika korupčních kauzách, proč některým nestačí vydělávat 100tisíc měsíčně, ale chtějí 150, proč si můj soused kupuje nové auto každý rok, či proč si někdo vezme půjčku na novou kuchyni, když ještě nesplatil tu na auto? Ten pocit zodpovědnosti a míry jakoby se kamsi vytratil.