Nadešel čas Vánoc a tedy, jak jsem se také dověděl, čas cestování. Vzhledem k tomu, že mě tu doma nedrží žádná rodina ani zvyky, mohl jsem vyrazit přece jen dříve a tak zatímco místní tradičně vyrážejí po Mexiku po Vánocích (týden do Nového roku), já jsem měl naopak v plánu využít času před Vánoci a minimálně týden si užít cestování.
Dne 17.12. jsem tedy vyrazil – z Mexika City do města Papantla. Jezdí tam párkrát denně přímý autobus 1.třídy ze severního autobusového nádraží. Samotné (obrovské) nádraží mi velmi připomnělo Turecko, stejný princip – mnoho konkurujících si společností, které se perou o zákazníka, mají tu stánky vedle sebe a "nahánějí" každého. Lístek jsem si koupil předem, cesta trvá cca 5 hodin, a lístek stojí 236 pesos. První zajímavostí, co jsem si všiml hned na nádraží byl fakt, že u nástupních perónů, kde čekají cestující, je krom tradičních obchodníků s jídlem a pitím také stánek s něčím úplně jiným. A je to sice videopůjčovna právě a jen pro řidiče autobusů, kteří si v ní půjčují videokazety, které pak promítají během cesty. Přece jen aby na jedné lince neběžel stále stejný film… Jak píše již i průvodce Lonely Planet, ať člověk chce nebo ne, na ty filmy (většinou velmi špatné) koukat v podstatě musí, neb jsou více nežli nahlas a obrazovek v autobuse více nežli dost. Bohužel všechny ve španělštině, tak jsem z nich měl jen ten obraz.
S jazykem je problém neustále, a tak stále mojí nejpoužívanější větou je "nerozumím". Občas to má zajímavé konsekvence. Například když jsem čekal při naší jediné zastávce v městě Poza Rica a dal si tam jejich tradiční (co jiného) placky plněné něčím podivným. Jím to u autobusu a přijde ke mě postarší žena a začne na mě něco španělsky. Vysvětlím jí, že nerozumím. Ona nadále mele, ukazujíc na můj oběd. Snažím se jí říct, že "já koupit tam" (ukazuji ke stánku) a "toto můj oběd". Nedá se odbýt a neustále mě bombarduje dalšími větami a ukazuje na ty placky na tácku. Fakt jsem to nepochopil, nakonec jsem z toho nabyl dojmu, že ty mé placky zkrátka chtěla.
První město a první den byl tedy Papantla. Je to menší městečko (50 tisíc) uprostřed krásných tropických pralesů. Okolní kopce jsou zcela zelené, zarostlé neproniknutelnou džunglí, odkud se jen ozývá řev ptáků. Šokem pro mě bylo samozřejmě počasí oproti Mexiko City. Zde bylo asi 30 stupňů a hlavně neuvěřitelná vlhkost, takže se člověk během minuty začal šíleně potit. Usadil jsem se v hotelu "Family" nedaleko hlavního náměstí, v pokoji pro jednoho, který ovšem neměl okna! No co se dá dělat, vydržím to i tak. Krom toho, že neměl okna měl ale televizi s cca 70 kanály, z nichž na většině běžely samozřejmě vyhlášené mexické telenovely, které vskutku mají něco do sebe! Další vtipnou věcí bylo, že když jsem se ubytovával a slečna chtěla vědět moje jméno a já namísto abych ho napsal sám, tak jsem jí dal pas, ať to pro jistotu opíše z něj. Jenže co se nestalo – po chvíli marného hledání jména tam napsala to, co je psáno pod mojí fotografií v pasu, tedy "Jablonec nad Nisou"! Asi uvažovala tak, že to jsou tři jména, a že to je pravděpodobnější (každý tu má několik jmen); a tak jsem to tak nechal.
Městečko jsem si vybral kvůli tomu, že je nedaleko od zajímavého archeologického místa zvaného "El Tajín". Průvodce píše, že se jedná o nejpůsobivější připomínku "Classic Veracruz civilization", a musím uznat, že rozhodně zapůsobilo. Rozkládá se na ploše cca 10 km$^2$ a bylo postupně budováno od cca 100 n.l. až do cca 1200 n.l.. Je také zajímavé, že bylo objeveno až poměrně pozdě – náhodou roku 1785 při hledání nelegálních tabákových plantáží. Je dobře skryto okolní džunglí, i když dnes díky turistům a okolním prodejců již dosti zničenou. Je zde k vidění několik pozůstatků staveb různého účelu, pyramida, "náměstí" a další… Prohlídka zabere dobré dvě hodiny, ale stojí rozhodně za to.
Během prolézání El Tajínu se objeví nejen japončík, co je tu na kole a projíždí celé Mexiko (je fakt, že na tom kole vypadalo, že má aspoň 50 kilo!), ale také různí "vnucovači", obchodníci a naháněči, zkrátka klasika. Jenže co já vím, když na mě babka křičí "lamačitalasmaračas", nejen že nevím co to je, ale ani pohledem to nepoznám! Další na mě huláká "kvantoskvantos". Nene, raději ne, děkuji.
Také jsem již objevil, v čem jsem rozhodně mistr – v umění kdekoli zabloudit! Například jsem se k vykopávkám dostával (asi 10km) asi dvě hodiny. Přivstal jsem si, po hledání našel konečně správný autobus a zaplatil cestu k El Tajínu. Ovšem bez značení a hlášení zastávek je těžké odhadnout, kde vystoupit. Bohužel na otázku zdali je El Tajín ještě daleko mi vedle sedící pán začne sáhodlouze něco vysvětlovat, mávat přitom rukama, ukazovat dozadu i dopředu, takže vlastně nevím, zdali je přede mnou, nebo za mnou. V následující vesničce se tedy raději rozhodnu vystoupit. Jak se ukáže, špatně a měl jsem jet ještě dál. Tedy čekání na další autobus, který ne a nejede. Vezmu taxík a konečně dojedu. Kdybych jel přímo, stejně bych tam byl moc brzy, otevírali až v 9. Druhá bloudící příhoda byla ještě šílenější, neb jsem večer zaboha nemohl ve městě najít hotel, kde jsem byl ubytován! Měl jsem jen klíč, ale nevěděl jsem ani jméno! A tak jsem asi 40 minut chodil po městě křížem krážem všemi ulice, než jsem ho konečně našel (změť malých uliček byla v tomto případě velkou nevýhodou).
A na oběd/večeři do restaurace dle průvodce, přímo na náměstí. Jaké překvapení, když mi namísto objednaného piva donesou podivnou šťávu v půllitru. Vypadá sice zajímavě, ovšem to jen do té doby, nežli ochutnám. Po první vteřině si říkám, že je tu něco špatně, že se někdo musel velmi ošklivě splést. Buďto moje chuťové buňky, anebo číšnice. Až druhou vteřinu poznávám, že je to pekelně pálivé nějaké chili, že je něco špatně a marně se okolo sebe rozhlížím, zdali někde není na pomoc voda, nebo alespoň váza s kytkou, leč není. Třetí vteřinu již svítím jak červená na semaforu, vylézají mi oči z důlků a z uší se mi kouří! Uf.
Bohužel se samozřejmě nedovím, co to bylo, stejně jako se nedovím, co jsem to jedl. Typicky si objednávám stylem – třetí odshora a podobně. Nicméně již jsem se alespoň dověděl, jaký je rozdíl mezi tacos a tortillou. Ač je to obojí stejná kukuřičná placka, jde jen o to, že tortilla je samotná placka, kdežto tacos je již něčím (čímkoli) plněný. Z tortilly se tedy stává tacos již jen osolením, tehdy se jedná o tzv. "tacos del mundo".
Dalším cílem bylo městečko Tecolutla. Měl bych asi nastínit, jaký byl můj každodenní režim, poněvadž ten se mezi dny vlastně nelišil. Ráno jsem vstal v 7, v 8 byl na autobusové zastávce a popojel, a většinou již v 9 jsem byl ubytován v hotelu v novém městě. Zběžně ho prošel, a vzhledem k tomu, že přes poledne je tu příliš vedro, zalezl, a až na oběd cca ve 2 odpoledne se opět vydal zkoumat dále. Po obědě v restauraci jsem objevoval co se dalo a užíval si "letní" pohody, což většinou znamenalo koupit si pivko, sednout si na pláž pod palmy a jen tak pozorovat moře. Kochat se zkrátka myšlenkou, že je prosinec a já se válím na pláži a tam někde daleko za Atlantikem je Evropa.
Tedy popojel jsem do Tecolutly, což je malé městečko (cca 4000 obyvatel) u Mexického zálivu, těžící hlavně z turistického ruchu během sezóny. Ta ovšem teď nebyla, takže jsem byl jedním z velmi mála turistů a také to bylo vidět na všech obchodnících, jak se o mě "prali". Opět hotel dle LP průvodce (tentokrát s okny!), dokonce s bazénem a krásným výhledem. Inu co si víc přát, přímořské letovisko. Je také zajímavé, že v různých městech jsem nejčastěji říkal jiné věty. Například zde v Tecolutle to zcela nepochybně bylo "no, gracias". Vzhledem k tomu, že jsem tam byl opravdu jeden z mála potenciálních zákazníků, ihned se ke mě všichni hrnuli a snažili se mi vnutit co právě nabízeli, hotel, restauraci, výrobky z plodů moře a podobně.
Další den jsem se posunul o pár kilometrů jižněji do "městečka "La Guadalupe". A to byla velmi zajímavá zastávka. Průvodce říkal, že je to "OK stop" ale nic více. Až potom jsem pochopil, proč nic víc neříká. Ono tam totiž prakticky vůbec nic není. Ani to asi není městečko, jen pár chatrčí a stánků podél hlavní silnice, ve kterých se všichni snaží prodat vše právě projíždějícím. Pokud se člověk vzdálí od hlavní silnice, nenajde již nic – na jedné straně pláž a moře a na druhé jen pole. Problémem tu bylo najít v tuto dobu ubytování. Mimo sezónu měli většinou zavřeno, jen jeden hotel (Sarita, zcela předimenzovaný na místní poměry) měl otevřeno, ovšem když jsem se tam zjevil v 9 ráno, dívali se na mě jak na zjevení, velmi podivně, ba nedůvěřivě, a vypadalo to, že jsem tam první turista minimálně po měsíci. Jestli jsem si v Tecolutle připadal jako jeden z mála turistů, tak zde jsem byl zaručeně jediný. Ovšem na druhou stranu musím říct, že lidi tu jsou neuvěřitelně milí (čím menší město, tím lépe), a navíc je to místo s obrovským turistickým potenciálem. Krásné pláže s jemným pískem se táhnou od obzoru k obzoru, velké vlny atd.. Škoda jen, že toho nevyužívají, ba dokonce naopak zanedbávají, neb na pláži bylo vidět velké množství odpadků a podobně.
Musím se ovšem na tomto místě zmínit o věci, která mě tu neskutečně rmoutí. A tím je chudoba. Neuvěřitelná bída místních. Většina těch, co tu žije (a nejen zde, to bylo vidět ve většině z oněch městeček) jsou opravdu chudáci. Je mi trapné se na ně dívat, koukat přes plot na nuzná obydlí či malé zahrádky, je mi trapné jít tu po ulici s foťákem, dobře oblečen, jako turista, jenž se tu akorát dívá na "atrakci", je mi trapné je fotit, což je na jednu stranu škoda, byly by to mnohdy velmi krásné fotky. Je mi zkrátka trapně, že jsem bohatý a oni ne. Tedy jediné, co se tu snažím dělat (krom dávání alespoň té almužny občas) je, že když jdu nakupovat, snažím se nakoupit ty své dvě tři věci co potřebuji nikoli vedle v supermarketu, ale u nich. Sice vím, že to mají asi trošku dražší, a navíc musím mluvit, že chci to a to, namísto abych si to vzal z regálu, ale alespoň trošku je podpořím. Navíc když jsem již v nějakém malém městě, snažím se, aby ze mě jako turisty alespoň trochu vydělali všichni, takže se nestravuji tam, kde spím, a nakupuji nejlépe u různých obchodníků. Nevím jak jinak bych jim měl pomoci, alespoň takto.
Nicméně právě zde v La Guadalupe mě napadla jedna věc, a to sice to, že přece jen i místní chudina se tu má daleko lépe, nežli například v Mexico City, kde by již malé děti byly nuceny žebrat, potloukat se, či krást, kdežto zde (jak bylo i vidět) mohou klidně dovádět na pláži, ve vodě, klidně si užívat moře a volnosti. Když jsem se na ně díval, působily vlastně velmi bezstarostně a člověk jim až skoro záviděl.
Škoda, že nejsem ornitolog. Létali tu totiž nějací obrovští ptáci a nevím, co to bylo zač. Velké černé tělo, bílá hlava, a navíc v celých hejnech.
Sympatická věc tu také je, že tu nejezdí nevyužitými auty, tak jak je to v poslední době k vidění již i u nás, že auto veze pouze a jen řidiče. Naopak tady je auto vždy plné, mnohdy daleko více, než by dovolovaly předpisy, ale to je již jiná věc. S tím souvisí i poměrně zajímavý způsob taxikaření místních – naplit taxík. Tedy se v podstatě sbírají lidé cestou a tak to vyjde výhodněji pro všechny zúčastněné, pro taxikáře i cestující (až na to pohodlí). Nemám nic proti, je to ostatně i ekologičtější 🙂
Další den jsem popojel ještě více na jih, a to sice nějakých cca 100 km do malé vesničky jménem "Villa Rica". Zde byla pravděpodobně vůbec první stálá osada Španělů. Ovšem mě daleko více zajímalo archeologické naleziště nedaleko jménem "Quiahuiztlán". Další město "Totonac civilization" (existuje český ekvivalent? Totonakové?), vrchol kolem roku 1000, mělo až 16 tisíc obyvatel. Dnes jen pozůstatky, hrobky a zbytky pyramid. Ovšem umístěné na nádherném místě nad vesnicí, výhled na moře i na úžasné hory nad místem.
Kus odtud je městečko "Cardel" (cca 20 tis.obyv.), odkud se dá dostat na další zajímavé místo, a to sice "Zempoala". Opět město "Totonac civilization", ovšem jejich hlavní sídlo s cca 30 tisíci obyvateli v době největší slávy a také hladová kořist Aztéků o století později. Díky své daleko větší slávě bohužel také mnohem turističtější a taktéž "zrestaurované" do původní podoby. To na mě bohužel působilo velmi kýčovitě, neb bylo zkrátka vidět, co je původní a co obnovené. Zempoala mě poněkud zklamala.
Další den popojedu do velkoměsta jménem "Veracruz". Půlmilionové město je tradičním přístavem již od dob Španělů a dodnes velmi turisticky navštěvovaným místem. Pro mě bylo místem, kde jsem zažil první (slabý) mexický déšť, ale opět místem, které zklamalo má očekávání. Mnoho turistických lákadel nebylo příliš lákavých a mnoho dalších jich bylo zkrátka touto dobou zavřených. Samotné historické centrum nenabízející příliš zajímavostí, plno žebráků a přístav sice zajímavý, nicméně fádní, znečištěný, pláže špinavé, atd.
Byl jsem tedy rád, když jsem v dalším městě další den – "Xalapa" – objevil naopak oproti očekávání velmi vlídné místo. Je to hlavní město státu s také cca půl milionem obyvatel. Ovšem na mě zapůsobilo daleko příjemněji, nikoli tak nabubřele jako Veracruz, nemá také takovou historii, nemá tolik co nabídnout, ovšem je daleko příjemnější. Centrum je také malé, se spoustou úzkých uliček obsazených místními obchodníky a jejich stánky, namísto náměstí je park, katedrála je nedostavěná, atd. Naprosto zásadní věc, kterou zmiňuje průvodce, a kvůli které jsem sem vlastně jel, je místní antropologické muzeum. Příjemně překvapilo i mě – nejen tím, že den před Vánoci jsem měl vstup zadarmo, a díky své expozici (všechny významné předhispánské civilizace na území Mexika), ale také krásnou budovou, ve které je umístěno, expozice velmi rafinovaně osvětleny přirozeným světlem, umístěno v nádherném parku,… Jen ten taxikář, co mě tam vezl byl asi sebevrah, to bylo něco neuvěřitelného!
Zmrzlinu tu neumějí udělat! Ta vanilková, co jsem si dal, ač tu jsou vyhlášené plantáže vanilky, byla opravdu hnusná.
Všude kolem silnic jsou "odložená" auta. Je to škoda, ale dost to hyzdí krajinu, všude kolem silnic jsou vidět desítky, ba stovky rezivějících vraků…
Se španělštinou je to stále velmi bídné, ač tato týdenní cesta měla alespoň donucovací účinek, neb jsem zkrátka mluvit musel, neb anglicky tu nemluvil ale vůbec nikdo. Tedy moje první věta z Mexika City ("Dobrý den. Mluvíte anglicky?") se přece jen změnila ("Dobrý den, příliš neumím španělsky.") a byl jsem zkrátka donucen. Ovšem je to stále bída. Člověk si dlouhé minuty dopředu chystá tu svojí otázku, jak se nejlépe zeptat, aby mohli jen odpovědět "ano" nebo "ne", a pak to nakonec stejně vždycky dopadne tak, že začnou na člověka chrlit předlouhá souvětí, ze kterých nejsem schopen pochytit vůbec nic, a tedy ani odpověď. Nikdy neřeknou pouze ano nebo ne. Skoro tedy nemá cenu se více ptát.
Jazyk je to divný. Například ve Veracruzu namísto diez (deset) řeknou jen "die" a to má člověku dojít, co že to vlastně říkají! Dále jsem si všiml, že na autobusovém nádraží namísto hodin (hora) říkají srdce (corazón). A také, když jsem se snažil objednat jízdenku na "zítra ráno" (mañana por la mañana), koukali na mě jak na zjevení, a ani jednou tomu nerozuměli. Asi se to tedy řekne jinak, ač učebnice mluví jasně. Jazyk je to zkrátka divný a mnoho věcí mě stále plete a plete se mi s jinými jazyky – firma je podpis, občas jim tam chybí anebo přebývá písmeno (respeto je respekt), a občas je problém s angličtinou, takže namísto o peníze říkám o večeři (dinero – dinner).