Reklama
 
Blog | Petr Zasche

Mexiko – týden pátý

Stěhování - zařizování - koncert - faux pas - ...

Jak asi mnozí vědí, tento týden bylo na pořadu dne stěhování. Konečně jsem se měl přesídlit na trvalou adresu a nepřipadat si tu i po měsíci jako na návštěvě. Ovšem stěhování jak jinak, nežli po mexicku! Co to znamená? Inu že jsem se měl stěhovat v pondělí, ale to bylo stále mañana mañana, takže z toho nakonec byla středa.

Posunul jsem se vlastně jen o pár set metrů, moje současné souřadnice jsou 19 20 11.47 N, 99 11 32.21 W (ve stupních). Je to vlastně hned za obrovským olympijským stadionem z roku 1968. Ten sám je tak monumentální, že se mi ani nevešel na fotku! 🙂

V bytě původně bydlela rodina se dvěma dětmi. Přestěhovali se ovšem se vším vybavením, takže jsem pěkně nakráčel do holobytu a uvědomil si, že pokud si to tu zařídím, asi bych tu měl nějakou dobu zůstat, aby se mi to vůbec vyplatilo. Byt patří sestře Peñi, která se jmenuje Florencia. Je malá a tmavá jako klasická Mexičanka, ovšem neustále vyšklebená od ucha k uchu – taky jako klasická Mexičanka. Prý že sbírá byty. Odkupuje je a pronajímá. Kromě toho je ovšem v oficiálním zaměstnání profesorkou na fakultě antropologie!

Reklama

Jak jsem již asi někdy psal, celé Mexico City je rozděleno, co se bydlení týče, na dvě téměř nezávislá města. Jedno z nich je to bohaté, domy sdružené do jakýchsi kolonií, jež jsou pečlivě hlídané, obehnané vysokými ploty s ostnatými dráty a občas i elektrickým plotem. Ovšem ta druhá část je, jak jinak, chudší, domky nalepené jeden na druhém, často bez jakékoli zahrádky, oprýskané a zanedbané, většinou mimo atraktivní čtvrti. A v jaké že bydlím tedy já? Inu raději v té první. Vysoký plot, vstup na klíč nebo otevře vrátný, a to se člověk dostane jen na pozemek kolem domu. Nicméně i přesto že je to samozřejmě dražší nežli bydlení v nějaké chudší čtvrti, drahé mi to nikterak nepřipadá (platím cca 8000 pesos se vším všudy za byt přes 60 m2).

V rámci stěhování jsem měl možnost opět v pár situacích nahlédnout pod pokličku mexické povahy. Jednak mě docela zarazilo, jak se choval José ke své ženě. Ten vztah muž-žena je tu velmi neobvyklý, alespoň pro Evropana. Ta dvě pohlaví si tu rozhodně nejsou rovna! Na jednu stranu se José k ženám chová velmi vstřícně – kupříkladu když jsme stáli ve frontě na migračním úřadu a drze nás předběhla jedna žena. Z Čech mám tendenci být minimálně pobouřen (jiní by jí to možná i ostřeji řekli), ovšem tady když jsem se nad tím pozastavil a upozornil na to Josého, ten jen omluvně mávl rukou a poněkud nejednoznačně řekl: "Ale ona je přece žena." Člověk si to může vykládat všelijak, já jsem v tom v tu chvíli viděl obrovskou gentlemanskost, vstřícnost a schopnost být nad věcí. Toto vše se ovšem rázem rozplynulo, když jsem byl přítomen jeho rozpravě se ženou ohledně otázek kolem mého stěhování. Když mluvil José, jeho žena mlčela. Pokud k tomu chtěla něco dodat a José byl jiného názoru, nebo mu snad oponovala v tom co říkal, velmi důrazně ji okřikl a ona opravdu ztichla. Byl jsem z toho dost omráčený, zvláště pokud si uvědomím, že je to Američanka, která se pouze za Josého provdala. U ní bych čekal větší emancipovanost. Ostatně prý slovo "macho" prý pochází právě odsud. Je tedy otázka, zdali je to hra jen navenek, aby před ostatními vypadalo, že muž má v rodině hlavní slovo, kdežto ve skutečnosti když jsou jen sami tak to funguje demokratičtěji. Anebo druhá možnost, že zkrátka přijala roli té poslušné ženy v domácnosti. Nevím.

Druhá věc, která mě překvapila, bylo zjištění, že místní si prakticky odvykli dělat práce, které mi ještě přijdou zcela normální. Nevím zdali to nějak může souviset s klasickým českým človíčkem, který je zkrátka šikovný a vše si pokud možno udělá sám. Chybí mi srovnání s jinými národy. Ovšem zde mě překvapilo, že ani muž neudělá základní domácí malé opravárenské práce, a na vše si zve odborníky. V podstatě to na mě působí, že již místní odvykli a jsou tím pádem děsně nešikovní. Sice se tím možná uměle snižuje nezaměstnanost, neb je potřeba obrovské množství různých techniků, opravářů, údržbářů a čističů, ovšem stále mám jaksi za to, že každý chlap by měl umět alespoň základní věci. Mluvím moc obecně? Spravit vypínač, rozdělat zásuvku, vyčistit odpad, atd. Když jsem rozmrazoval lednici, zjistil jsem k mému překvapení, že to nikdy nedělali tak jak by se mělo a odtoková hadička byla zcela zacpaná. Až z marné snahy vysvětlit Josému co jsem řešil, jsem zjistil, že to opravdu nikdy nedělal! A takových věcí je tu spousta. Kdo ví, třeba tu žiji v akváriu lidí kolem mě, kteří jsou jiní a zcela obyčejný Mexičan toto vše samozřejmě dokáže. Nevím.

Ohledně zařizování bytu a shánění všech věcí do něj je tu mnoho co vykládat, ovšem nerad bych psal věci nudné a nezáživné. Omezím se proto jen na postřeh, že do obchodu by tu člověk měl chodit se slovníkem, neb některé věci tu nejsou tak jednoduché jako u nás. Řešil jsem například postel. Matraci jsem měl objednanou, ovšem co s povlečením. U nás jde člověk do obchodu a ví, že potřebuje deku, povlečení deky a prostěradlo. Tedy alespoň minimálně – polštář například nepoužívám. Tady je situace poněkud komplikovanější, neb tu (jako v jiných jižních zemích) spí obyčejně pod vrstvou několika slabších přikrývek, prostěradel, přehozů a kdovíjak se to dál jmenuje. Problém nastal již v tom, že obyčejný slovníček mi tu pro několik z těchto věcí dával stejná slova a tak jsem se rozhodl zkrátka jít do velkého marketu kde mají vše a koupit to tam všechno na místě. Bohužel jsem tam zjistil, že to sice mají vše zabalené v úhledném obalu, ovšem díky tomu se do toho člověk nedostane a tak nezjistí, zdali "to podivné slovo napsané na výrobku" označuje vnitřní nebo vnější vrstvu pod kterou spí, zdali je to prostěradlo nebo jen přehoz přes postel a podobně. Abych to zkrátil – nevím to doteď! Něco jsem koupil, spím pod tím, ovšem nejsem si vůbec jist, zdali spím pod prostěradlem, nebo přehozem nebo něčím úplně jiným. Nu což – jak by řekl Wachek: "Sere pes."

Dalším "vzrůšem", co jsem tu měl byl koncert. Dověděl jsem se ze stránek ambasády ČR, že tu mají jakési turné dva čeští hudebníci hrající vážnou hudbu – Josef Škarka a Richard Pohl, mladí kluci, ještě mladší než já a již si jezdí po světě koncertovat. Můj plán jít tam byl jasný hned od začátku, minimálně aspoň podpořit Čechy a také snahu alespoň o nějaké kulturní aktivity co tu pořádá ambasáda. Ovšem jako člen "universitního sboru" jsem měl mít nárok na 50 % slevu, což jsem chtěl zařídit po Josém. Jako obvykle, nepovedlo se, neschopnost úředníků, stále to jejich mañana, takže nic. Zaplatil jsem tedy plné vstupné (110p mě nezabije) a nelitoval. Kulturní areál university je tu opravdu velký, čítající několik velkých sálů, několik menších a každý den se tu něco děje. Vzhledem k tomu, že jsem tam byl poprvé, trošku jsem bloudil (inu ještě se nevyznám v těch místních universitních autobusech), a pak byl velmi překvapen, když tam člověk přijde, pátek večer, a může si až na místě vybrat, na jaký koncert půjde, neb se jich ve stejnou chvíli koná několik!

Účast bych odhadoval tak na cca 100 lidí, a vypadalo to, že jsem mezi nimi opravdu jediný Čech. Když spustili, byl jsem trošku zaskočen – čekal jsem něco klasičtějšího, nicméně o to více se mi to zamlouvalo. Opravdu moderně pojatý recitál – pouze klavír a zpěv (baryton). Texty všeliké, od Kainara, přes Janáčka až k Villonovi a hlasovým improvizacím, to vše doprovázeno klavírním doprovodem nejsoučasnějšího střihu. Byl jsem jako divák a posluchač více nežli spokojen. Po koncertě mi to nedalo, kontaktoval jsem je, a prohodil s nimi pár slov. Nejprve si mysleli, že jsem někdo z ambasády, kde rozdali mnoho lístků, ale nakonec odtamtud nikdo nedorazil. V těch několika minutách jsme si jen stihli vyměnit dojmy. Oni tu jsou 3 týdny, tedy téměř jako já. Divili se, že tu pracuji, že je to trošku neobvyklé pracovat v Mexiku, ne?! Co jiného se na to dalo odpovědět, než že je to asi stejně neobvyklé, jako jezdit do Mexika koncertovat. Nicméně byli velmi příjemně překvapeni mojí přítomností, neb jejich španělština je ještě horší nežli moje a tak tu jsou trošku ztraceni. Co je také velmi překvapilo je ta zdejší vstřícnost a ochota, s čímž nemohu nežli zcela souhlasit. Pak si ovšem zpěvák posteskne, zdali mi také připadá, že to co tu jedí je stále totéž – vždy to nazvou jinak, dají tomu jinou barvu omáčky, nazvou to extra specialitou a podobně, ale stejně je to stále jen a jen kukuřičná placka 🙂 Mluví mi z duše, pod to se klidně také podepíšu! Vzhledem k tomu, že tu byli hvězdy večera, obletováni a organizačně poněkud nestíhající, neměl jsem moc času se s nimi dále bavit než mi je odtáhli místní, takže ani na to pivo nebo tequillu jsem je nestihl pozvat.

A dnešní vyprávění bych rád zakončil mým asi největším faux pas. Tedy něčím, čím by se člověk asi neměl moc chlubit, ale jak to tak většinou bývá – ostatní pobaví! Inu prosím seznamte se, jeden neschopný matfyzák. Tedy byl jsem v sobotu pozván na oběd. Avízo již týden dopředu, veliká sláva, slavnostní – díkuvzdání! Vzhledem k tomu, že žena šéfa je původně z USA, tak to doma drží. Nedovedl jsem odmítnout, a tak bylo domluveno. U nich doma v sobotu ve 14hod. Ovšem u nich doma znamená trošku jinde, neb mají minimálně dvě různá místa přebývání, a to sice na víkend se stěhují na jinou adresu. Tu mám napsanou na vizitce od Josého, ještě mi vysvětloval kde ta ulice je, kudy z metra se tam dostat… OK, říkám že není problém, mám mapu. Abych nešel úplně s prázdnou, navíc vím že jsem jim zavázán za poskytnutí ubytování a první neradostné kroky tu mi nějak pomohli přežít, koupil jsem vínko (evropské) a kytku. Vzhledem k tomu, že ještě neodhadnu, jak dlouho cesta potrvá, vyrazil jsem raději dříve, a byl jsem tam již o 40 minut předem. Projdu tedy okolí, porozhlédnu se. Ovšem když tu mě napadne, že jsem blbec nechal tu jeho vizitku doma a tak si sice pamatuji ulici, ale nikoli číslo popisné. Co se dá dělat, domů to již nestíhám, mám přece na něj číslo na mobil. Když je tedy cca tři čtvrtě na 2, jsem v té dané ulici a snažím se mu dovolat. Ovšem marně! Zkouším to třikrát, beznadějně! Beznaděj ovšem začíná přepadat i mě, cítím se trapně a snažím se nějak ze situace vybruslit. Navíc tu chodím s kytkou jak exot a také se na mě tak všichni dívají, asi to není moc obvyklé aby se tu nosily květiny. Chodím po ulici sem a tam a nevím, nevzpomenu si na to číslo a zkouším stále volat. Nic. Nezbývá nežli se ptát. S mojí ubohou španělštinou tedy chodím po jednotlivých obchodech co tu jsou (tedy kde pracují zaručeně místní) a ptám se na rodinu Josého Peñi. Nic. Zkouším dalšího, také nic. Když ani pátý neví, propadám beznaději a ujišťuji se, že opravdu nemám žádné další číslo na něj domů, ani jinam. Ne. Sakra! Zase budu za blbce. Když několikrát projdu ulicí sem a tam a je již dávno po domluvené hodině, jdu zdrceně na metro. Až tam mě nakonec napadne, že přece jen cena za takovouto prohru a společenské ztrapnění se je dost velká na to, abych do toho něco investoval a rozhodnu se, že přece jen zkusím zavolat do ČR ženušce, pokud sedí u kompu, nadiktuji login a heslo, vleze na email, tam je telefon na sestru Josého, té zavolám a zjistím telefon na něj. Bohužel když ani ta to nebere, už fakt nevidím jinou možnost nežli uznat vlastní prohru a blbost a jet zpět domů. Cesta tam trvá celkem cca 1.5 hod, tudíž vracet se tam zpět je již trošku pozdě. Inu není každý den veselo…

Mějte veselo alespoň vy, zítra odlétám na týden na pozorování na San Pedro Mártir Observarory, tak doufejme, že nebudou další trapasy následovat!