Jakoby nový rok uvolnil neviditelná stavidla a já tu konečně začal taky trochu žít. Říkám si, že se změnilo hodně, i když to jsou většinou maličkosti, konečně se tu jaksi zabydluji. Poznámky to opět budou jaksi chaotické, nicméně přesně tak, jak život plyne.
Až do prvního týdne v novém roce jsem měl největší příležitost "mluvit španělsky" (to je v mém případě hodně silný eufemismus!) v den, kdy jsem se seznámil se sousedy. Všechno se odehrálo takto: telefon (zvoní tu často, většinou po mé odpovědi že nemluvím španělsky – zdali oni mluví anglicky se ozve zachrchlání, rychlá omluva a konec hovoru) – žena na druhém konci umí trochu anglicky a snaží se mi vysvětlit svojí situaci, a to sice, že je doma, hned vedle, sousedka ve vedlejším bytě, ale nemůže se dostat odtamtud, zámek se zasekl, ale že ví, že zvenku to lze otevřít. A na mě prý tedy je, abych jí prosím poslal "služku" co bydlí na střeše (!), která jim tam uklízí a pere, že ona má klíče. Až doposud bylo vše vlastně jednoduché, a tak jdu na střechu. Se zděšením zjišťuji, že tam fakt někdo bydlí (místnost asi 2×2 metry), mladá holčina asi 140cm vysoká, a když tam v osm hodin večer buším, samozřejmě se jí nechce moc otevírat. Nakonec když se nevzdávám a nadále opakuji, že neumím moc španělsky, ale je to "necesito", tak otevře. A zde právě začíná můj největší výkon co se španělštiny týče. Se svými asi 40 slovíčky se jí snažím vysvětlit, o co že jde. Ovšem ani po opakovaných snahách nechápe, o co mi jde. Říkám, že bydlím v 8, a žena v 7 má problém. Ale když člověk neví, jak se řekne zamknout, otevřít, klíč, jít dolů, a podobně, je to dost problém. Opakuji to stále dokola, klasicky "rukama nohama" se snažím vysvětlit o co mi jde. Nejprve se na mě dívá asi tak, jako se dívá malé dítě na šaška, který předvádí nějaké nesmyslné číslo (s tím máváním rukama jsem se mu zajisté podobal), ale postupně se asi dovtipuje o co mi jde, až nakonec svolí a jde se mnou. Nakonec odemkne a sousedka je neuvěřitelně šťastná, moc mi děkuje a jí vysvětluje co se stalo… Uf!
Začátek roku – to jsou ovšem také oslavy Tříkrálové. Ani v Mexiku je neignorují, ovšem slaví zcela jinak. Není to žádné "káembé" na dveřích, ale (jak by asi člověk čekal) opět oslava spojená s jídlem. Již den předtím jsem se velmi podivoval, když jsem chtěl v obchodě koupit obyčejné pečivo, ale namísto klasické pestré nabídky měli pouze jeden jediný výrobek v jedné verzi, ovšem asi v tisíci baleních. Obrovská krabice asi půl metru dlouhá a minimálně 30 cm široká, a uvnitř se ukrývá "rosca" – zkrátka sladké pečivo oválného tvaru ozdobené různými dalšími ingrediencemi (však to stačí vygooglovat a vidíte sami). Ovšem uvnitř každého se ukrývá překvapení – malá figurka – a kdo ji najde ve svém kousku, musí pozvat ostatní (co s ním jedli právě tuto roscu) na Hromnice na oslavu (fiestu). Většinou se koupí anebo udělá jedna pro celou rodinu. Nicméně, jak jsem měl možnost zjistit, tak se tyto tradice drží i na katedře astronomie, a tak se 6.1. rozezněl zvonec, a namísto tradičního semináře se celá budova (cca 100 lidí) shromáždilo dole ve vestibulu a počalo hodovat. Kromě krájení roscy se ještě pije teplý nápoj – buďto horká čokoláda, rýžový sladký nápoj, anebo jahodový, fantazii se meze nekladou. Jak je vidět, místní si opravdu nenechají uniknout žádnou možnost chvíli slavit a nemuset pracovat. Ovšem tradice samotná prý původně přišla z jižní Francie.
Začaly mi také s novým rokem kurzy jazyka španělského. Po upsání se (první týden v lednu), rozdělení do skupin dle znalostí (ta nejslabší samozřejmě) a zaplacení nemalé částky (5500pesos) jsem tedy od druhého týdne začal chodit. Každý den, 3 hodiny denně. Vzhledem k tomu, že je nás asi 12 nebo 15 skupin, druhá část navíc odpoledne, skupiny po cca 10 – 15 lidech, tak je nás tu lačných španělštiny počítám nějakých cca 200 – 300 lidí. Kurz je to intenzivní pouze na 6 týdnů, tak jsem zvědav, kolik toho budu umět po jeho skončení.
Ovšem musím uznat, že jsem díky tomu začal také trochu žít. Konečně se můj život neomezuje jen na práci a byt, ale poznám lidi ze všech koutů světa, a navíc s nimi mohu normálně promluvit. Většina z nich je přibližně stejně stará jako já (ale i tak tu nikdo nezná Akiro Kurosawu!). Devítičlenná skupina, v níž je krom mě i jeden Švýcar (oprašuji němčinu), Turek-Němec, Egypťan, Amík, Číňanka, Taiwanka, a konečně Korejci kluk s holkou. Díky mému předchozímu samostudiu tu nejsem tak ztracen a vidím, že na tom po těch dvou měsících jsem již docela fajn. Různé lidi sem přivádějí různé pohnutky – nicméně většinou manžel/ka, který/á si tu našla práci. Ovšem třeba takový Kevin z USA má Mexičanku za manželku již 6 let, ale španělsky neumí protože s ní žil celou dobu v USA a až nyní zkoušejí štěstí tady, ve městě jejích rodičů.
Hned první týden jsme se pokusili společně sejít i večer, bohužel to moc nevyšlo. Sezer (Turek – Němec) objevil podnik, kde nabízejí vodní dýmky s obrovským množstvím příchutí tabáků, a tak jsme se domluvili, že vyrazíme. Nakonec jsme tam skončili jen my dva, a asi tři hodiny pokecali. Příště snad bude účast větší. Jaktože Ali z Egypta neměl zájem?! A tak jsem zcela mimochodem objevil další podnik, kde nabízí evropská piva – tak jsem neodolal a dal si alespoň trochu lepší nápoj, než ty místní patoky.
Dalším podnikem, který jsem tu objevil nedaleko je Irish Pub, kde mají také evropská piva. Jedná se ale o poměrně "nóbl se tvářící" podnik, a tak tam jedno evropské přijde v přepočtu na cca 150 Kč. Ale i tak tam jednou za čas rád zajdu. Dá se tam i príma najíst, naposledy jsem si dal něco jako: "pollo a la ginness pechuga de pollo marinada y banada en salsa se cervesa y pimientos". Dobrota! Ovšem trávit tam večery zatím nehodlám, a to z jednoho prostého důvodu. Jednou jsem to zkusil, ale seděl jsem celou dobu na baru, kolem mě spousta lidí, hudba naplno (osazenstvo hlavně mladší), ale nikdo neuměl anglicky, a tak jsem se po pár trapných větách ve španělštině raději dál nesnažil, dopil své jedno a šel. To jen na objasnění, proč tu taky občas někam nezajdu.
S restauracemi se to tu má tak, že i když člověk občas zajde do nějaké, která se tváří jako dost na úrovni, služby se vším všudy, luxus, ceny no comment, tak nakonec stejně s překvapením zjistí, že tu nikdo z číšníků anglicky nevládne. Docela jsem se tomu podivoval. Nakonec tedy když jsem chtěl k jídlu přinést také pivo, nerozuměl co přesně chci, a dopadlo to tak, že mi po chvíli donesl na velkém tácu ukázat všechny lahve všech značek piv, co tu vůbec nabízejí! Na druhou stranu zase je fakt, že i v té zcela nejubožejší hospodě co tu je, tak to funguje při placení tak, jako u nás v těch opravdu "high". To znamená donesou lístek, dám peníz, odnesou, přinesou zbytek. To se zas u nás nevidí.
Konečně jsem tu také začal jezdit autobusama – respektive tzv. metrobusem (je v tom malé tajemství, ale o tom až jindy), a o místních autobusech peserech také až jindy. Metrobus je tu totiž jediný autobus, který jezdí dle nějakého pevného jízdního řádu a po pevně stanovené trase. Na věčně zacpané hlavní třídě táhnoucí se přes celé město nějaký koumák přišel na spásný nápad vyhradit jeden pruh pouze pro tyto autobusy. Autům stále několik pruhů zbývá, a metrobus díky tomu frčí, ikdyž je jinak silnice zacpaná. Staví pouze na semaforech a tak je to prostředek rychlostí srovnatelný s metrem. Navíc pro mě má tu výhodu, že mám zastávku metrobusu kousíček od domu a nemusím jít čtvrt hodiny na metro. Navíc je celý tento výmysl poměrně nový (asi 4 roky) a tak jsou stanice zatím pěkné, samozřejmě hlídané policisty, vstup turniketem na elektronickou kartu, atd…
Skoro to nyní vypadá na začínající období dešťů, i když to tu má být až daleko později. Ovšem nyní jsem po dva dny po sobě zmokl, byl to vůbec můj první déšť tady v Mexico City od té doby co jsem sem přijel. Nicméně jak jsem hned zjistil, jaksi tu s dešti jako takovými vůbec nepočítají, poněvadž zcela zapomněli nejen na jakékoli odtoky a kanály, ale také na alespoň minimální spád, ať již chodníku, nebo vozovky. Voda se tu drží, auta cákají, a navíc zde v té neskutečné špíně všude po ulicích je člověk za chvíli jak pr… To je asi vůbec první věc, která člověka práskne do očí – množství špíny, prachu a odpadků všude kolem ulic, domů atd. I přes neustálé uklízení, mytí a drbání chodníků a podobně nemají zkrátka šanci s tím něco dlouhodobě dělat. Vzít si sem světlé kalhoty byl asi vůbec nejpošetilejší nápad, co jsem měl.
Jinak časem zjišťuji jisté naučené nesmysly v mé ubohé španělštině, které aspoň dodatečně vysvětlují jejich nechápavé výrazy, vždy když jsem něco takového pronesl. Důležitá fráze "chci platit" byla jednou z nich. Takže jsem měl naučeno (odkud jsem to jen vzal?) "quiero a pagar", protože jsem měl za to, že chci koho co, 4. pád a tak tam musí být "a". Ovšem když to člověk říká (kieroapagar), stává se z toho bohužel "chci vypnout". To vysvětluje jejich nechápavé obličeje víc než cokoli jiného… Další věcí je místní "Buen dia", všiml jsem si, že to poměrně často používají všichni, asi jsou líní to korektně dotáhnout do konce 🙂
Opět jsem měl tu čest několikrát zavítat na mé oblíbené místo – imigrační úřad! A znovu mě to vytočilo! Nicméně konečně (tentokrát pouze po dvou návštěvách) mám vše potvrzené a jsem tu konečně legálně na dobu jednoho roku. Zatím to nevidím na nějaké další prodlužování, ale kdo ví…
Vyšla tu po novém roce také zajímavá nemilá statistika. Za minulý rok bylo v Mexiku (celém, nikoli jen tu ve městě) zabito 4500 lidí! To je panečku číslo. Je to dokonce víc, nežli v Iráku! Pěkné, že? Úroveň kriminality je tu asi fakt neskutečná, naštěstí to zatím slyším jen z vyprávění ostatních. Například Sezer říkal klasický případ co se tu stává (jeho manželka zažila): Jede autem, poněvadž sama žena v Mexiku na ulici býti = o problém si koledovati, z práce navečer, stojí v koloně aut, přistoupí dva týpci, rozbijí okno, a donutí ji vydat jim kabelku se vším, a odporoučí se. Tento styl je zkrátka klasický, ve všech průvodcích je o něm zmínka. Policie se tu člověk nedovolá ani náhodou, ač se zdají být na každém kroku, zdání klame. O její zkorumpovanosti nemluvě. Jiný případ co vyprávěl, že zastaví policisti auto a rovnou odvedou řidiče k bankomatu!
Začalo mě také trápit trochu zdraví, tak asi není v příliš daleké budoucnosti moje návštěva místních felčarů. Docela se toho děsím. Jednak vypadlý zub, a jednak potřeba píchnout "antižloutenkovku". Zatím nemám vyřízené zdravotní pojištění, takže vyčkávám.
Věcí, která mě tu taktéž dost překvapila, bylo povšimnutí si módy – gumáků! Nejsem si jist, zdali jen nejsem sto let za opicemi a již to také dávno dorazilo do Čech, ale já jsem si to připustil až tady. Není žádnou velkou náhodou, když člověk třeba v metru v davu lidí uvidí holčinu kolem 20 let, krásně vymóděnou dle nejnovějších trendů, dokonalost sama, značkové oblečení, v uších sluchátka, perfektní nalíčení (po ránu, pak se všechno začne jaksi kazit), a tomu všemu kralují naprosto gumové holínky. Například svítivě zelené, zdobené několika květinami vzoru. Není nouze ani o růžové a podobně. Pokud nevěříte, počkejte, ono to zajisté dorazí i k vám. A pokud se již opakuji, tak pardon.
Opět se to natahuje, tedy pokračování zase příště, ať si nevyplýtvám všechno střelivo 🙂