Reklama
 
Blog | Petr Zasche

Mexiko – první postřehy

Mexiko City - první den v megaměstě, cesta sem, zážitky, pohoda, atd...

Pro ty z vás, kteří se nechcete prokousávat nudným textem, tak rovnou skočte na fotky, které můžete proklikat na http://zetorovic.rajce.idnes.cz/11_2008_-_Mexiko_zacatek/

Jak asi mnozí víte, jal jsem se ucházeti o post-dok místo na universitě v Mexico City, a nakonec se mi k mému vlastnímu velkému překvapení podařilo toto místo dostat! O peripetiích s tím spjatých bych se tu nerad sáhodlouze rozepisoval (neschopnost mexikánců cokoli včas zařídit a zároveň tvrdit, že vše je OK a bude a bude – zkrátka mañana, jen mě vlastně připravovali na to, jaké to tu bude později).

A tak jsem nakonec vše úspěšně zařídil a oběhal a koncem října již byl psychicky smířen s tím, že opustím vlast na dobu delší než krátkou. Smlouva je prý na rok, a je na mě, jak se k tomu postavím. Vím, že mě nemohou během toho roku vyhodit, ovšem také je možné po úspěšném roce bádání a spolupráce s místními to prodloužit o další rok! Takže uvidíme.

Reklama

Celá mexikánská anabáze pro mě ovšem nezačala odletem, ale den předem – 1.11. ve Stromovce, kde Mexická ambasáda pořádala i pro neznalého našice nakouknutí do jejich tradičních oslav dne mrtvých – dia de los muertos. Takže bylo možno ochutnat pochutiny i tekuté, i pálivé, poslechnout opravdovou mexickou kapelku, porozumět jejich oltáři, který se právě ten den připravuje, i dovědět se, proč tu noc celou tráví na hřbitově… Uvedlo mě to do Mexika docela autenticky s tím, že mám být vlastně připraven na vše.

V Praze začala hnusná podzimní bezesněhová zima, 5 stupňů nic moc a tak jsem se již aspoň trochu těšil na teplejší počasí. Start naplánován na 2.11., nejkratší možný let (nikoli nejlevnější – platí to oni, aspoň to slibovali): Praha – Frankfurt – Mexico City. Po slzavém loučení jsem si odfrčel do Frankfurtu, o kterém jsem jen konstatoval, že to letiště je úplně město samo pro sebe a pak premiérově nasedl do Boeingu 747-400 a strávil následujících cca 12 hod v poloze přikrčence s dalšími několika sty lidmi, kterážto zcela jistě není úplně přirozená. Nic na tom nezměnila ani MamaMia ani poslední Indiana Jones. Na druhou stranu jsem to, dle vyprávění známých, čekal horší – inu asi jsem již poměrně dobře otrlý z těch cest autobusem po Evropě, kdy cesta trvala mnohdy daleko déle.

První služba, se kterou jsem přišel na novém kontinentě do kontaktu byla veřejná toaleta. Již tam mě čekalo malé překvapení, neb je tam připraven chlapík, co to tam jednak hlídá, a jednak člověku odmotá a nabídne papír na utření rukou po umytí. Snadno jsem se mohl dovtipovat, že za tu službičku něco chtěl, ovšem nejsem vždy tak důvtipný.

Dalším překvapením, které na mě čekalo bylo něco, co jsem ještě nikde nezažil, a to sice imigrační úředníci a před nimi fronta cca 1000-1500 lidí (inu počítal jsem je, co má člověk taky dělat tu hodinu ve frontě, že?!). Naštěstí to šlo poměrně rychle a já jsem s vízem typu FM3 velmi rychle proklouzl, nicméně byl jsem mezi těmi zahraničními turisty s tímto dokumentem dost výjimka.

A konečně do třetice bylo překvapení u zavazadel. Nejenže byly všechna z našeho letu vyskládána mimo jezdící pás, ale všechna tato zavazadla musela ještě jednou projít rentgenem, ať již člověk převáží cokoli. A zcela naposledy člověk přistoupí k osamocenému malému pultíku s jedním velkým červeným knoflíkem, který musí chtě nechtě zmáčknout. Měl jsem štěstí, rozsvítila se zelená. Ovšem v několika procentech případů se rozsvítí červená – inu generace náhodných čísel v praxi 🙂 A to se pak člověk ještě pořádně zdrží, neb musí všechny své věci opět vybalovat a oni je podrobí důkladné kontrole!

Můj budoucí šéf mě již čekal s cedulkou „Petr“ mezi ostatními. José Peña, zvláštní typ, jak se mám dozvědět v zápětí. Naštěstí tu je autem, ještě s manželkou. Ta umí anglicky lépe nežli on, a tak ani nepoužiji uvítací věty ve španělštině, které jsem se snažil naučit celou dobu letu. Půl hodinky přes město, provoz je prý malý (šílený), hodíme Josého do jednoho domu a sami jedem tam, kde mám bydlet následující dny, nežli si najdu něco jiného. Zcela blízko universitnímu kampusu, super. Město nevábné, samý beton, žádná příroda, jen pár oschlých stromů občas kolem chodníku. Proč mi to město tak nápadně připomíná Athény?!

Ubytování zatím tedy stále ještě mám u nich v prázdném bytě, prý je volný až do prosince. Mezitím stihnu (zrovna teď tu jsem právě 24 hodin) navštívit jednou universitu, prozkoumat okolní ulice, co kde je blízko k mání, najít supermarket a banku, vyměnit si peníze, ochutnat Tequilu, okusit jejich oběd, i přivyknout si jejich pohodovému režimu.

Hned na uvítanou mi paní Peñová sdělí, že José je „a little bit eccentric“. Co si o tom myslet, je stále ještě otázkou, ovšem celý byt je plný posilovacích strojů, všude se válí činky a jiné obskurní pomůcky. Sám říká, že zrovna nestíhá a letí na judo, a hned vzápětí vyjmenuje dalších asi 10 sportů, přičemž hned dodá, že to již není ono, a že je už starý. Nu je trošku zklamaný když slyší, že já nesportuji vůbec! Další trošku excentrickou věcí je, když se mě zeptá, co jím, zdali všechno. Říkám že vlastně jo, žádný vegetarián nejsem, ani nic podobného. Vtom zastaví auto, vyletí ven a koupí v nejbližším stánku něco podivného. Na mojí otázku co to je, se jen uchichtne že jsem prý říkal že jím všechno – prý „pig skin“. Ehm, no dobrá, musím si zvykat! Jinak jsem se ovšem dověděl, že již byl v Čechách, dokonce nejednou, takže umí i trochu česky („to pivo je teplý“ a podobně).

Astronomický ústav je tu přece jen trošku větší, nežli ten náš, pracovníků je tu opravdu dost, řekněme desítky. S tím jde ruku v ruce i to, co poskytují i takým, jako jsem já. Hned první den mi dají klíče, uvedou mě do místnosti s tím, že je moje. Sice sdílená s nějakým frantíkem, ovšem mám svůj vlastní stůl, skříně i poměrně nadupaný počítač. Pohoda.

Sedneme si na chvíli se šéfem a řešíme organizační věci. Jak že se tu chodí do práce? No, to nikdo nijak nekontroluje. Někdo přijde v 10, odejde v 5 a ještě má 2 hodiny na oběd, takže v poho. Kontrola jak kdo pracuje je prý pouze v tom, že by měl mít každý rok aspoň jeden článek publikovaný. V jakém časopise, to je prý jedno! 🙂 Hmm, zajímavé. Začíná se mi tu líbit. Co mě překvapí ještě víc je, že zimní prázdniny tu jsou od 15.12. do 5.1., a kampus se uzavírá, takže se prostě nemaká. Asi si rychle zvyknu. A na to prodloužení na další rok prý bude stačit mít publikovaný taky ten jeden článek, šlo by to prý i bez něj, ale bylo by lepší ho mít. Na observatoř bych snad měl zamířit někdy v únoru, až tam pojede i on. A ty 3 týdny o Vánocích nejlépe využít pro cestování a objevování Mexika. Ideální čas – prý je teplo, neprší a bývá hezky. No nejsem moc zvyklý se válet v prosinci u moře, ale prý si rychle zvyknu 😀

Se španělštinou je to horší. Snad budu chodit na nějaké kurzy pro cizince. Ovšem zkusil jsem to již i na ulici, ale všichni se tváří, jako bych na ně mluvil opravdu nějakým cizím jazykem. A to si jsem celkem jist, že to co jsem se teď dva měsíce učil, španělština fakt byla! Ovšem s angličtinou to není o nic lepší. Na ulici člověk opravdu moc nepochodí, ani u těch mladších. Na universitě to prý bude lepší, takže uvidíme. Byl jsem v bance vyměnit peníze, a vysvětlit tomu úředníkovi co chci, byl trošku problém.

K návštěvě banky se váže ještě jeden můj postřeh. A to sice jednak, že stála již 10 min před otevřením před bankou dlouhá fronta (později mi vysvětlili, že to je jen tím, že je začátek měsíce a lidi zkrátka platí kdovíco), která se později jen přesunula dovnitř a postupně zvětšovala. Nedalo se nic dělat, musel jsem tam. Cca 30 lidí přede mnou, a pak když jsem byl už na řadě už i za mnou a já si všiml, že jsem z nich suverénně nejvyšší! Zvláštní pocit. Málokdo je tu vůbec vyšší nežli já, a to nejsem žádnej čahoun… Jinak jsem slyšel různé zvěsti, ale jako lidi to nejsou zas tak oškliví, jak někteří zlí jazykové tvrdí. Jsou to takoví malí indiáni, většinou dobře živení. Ovšem právě díky tomu mezi ně jaksi na první pohled příliš nezapadnu, a tak na mě většinou dost zírají.

Návštěva supermarketu byla taky zajímavá. Moc jsem nevěděl co koupit, hlavně co se pečiva týče. A tak jsem vzal takový sladký kus něčeho, co vypadalo jako malý chléb, nebo velká houska. Až později jsem se dověděl, že je to ten jejich slavný „pan de muertos“ – chléb mrtvých! Docela príma.

Jinak co se týká bezpečnosti je to tu takové zvláštní. Neviděl jsem nikde ani náznak ničeho co by se podobalo nějakému zločinu, ani podivné floutky, dokonce ani jednoho žebráka ne. Ovšem na druhou stranu je tu neuvěřitelné množství policistů, houkajících aut a všude hlídky plně ozbrojených policistů a hlídačů. Takže mi to pak připadá, že spíš paranoidní strach ze zločinu tu paradoxně vyvolávají právě oni svojí přítomností.

A co se týče životního prostředí, tak mé ekologické cítění trochu trpí. Jednak se tu v supermarketu vše balí do 10 igelitek, naprosto nesmyslně, a druhak nic netřídí, vše hází dokupy do jednoho pytle. Ach jo. A co se týká chodců, tak to jsou také chudáci a sebevrazi. Jsou tu ve městě 8 proudé silnice, ale pro chodce neexistuje nic jako semafor, takže zkrátka když si člověk myslí, že to půjde, tak to riskne a skočí do vozovky.

Na universitě jsem při procházení kampusem zjistil, že se tu hrdě hlásí ke své akademické funkci, a velké množství zaměstnanců nocí stejnokroj – bílý plášť (spíš se hodící pro mediky nebo chemiky) s nápisem „academico UNAM“. A ještě jedna věc – potkal jsem tu Češku, jmenuje se Jana Benda, je jí cca 60 let, ještě trošku umí česky, ikdyž tu je prý již mnoho let, a dělá jazykovou korektorku.

Tak a víc mě již nenapadá. Víc napíšu zas někdy příště, je toho zatím málo zažitého po tom jednom dni a není moc k vyprávění. Vám, co jste to dočetli až sem, díky, a přijeďte se někdy podívat, asi se tu ještě chvíli zdržím….