Čtvrtý týden uplynul jako voda, a tak mě nezbývalo nic jiného, nežli se vydat na úřad imigrační (INM – Instituto Nacional de Migración) a vyřídit tedy konečně ty administrativní nesmysly a papírování s tím spojené. Již jsem tam byl jednou týden předtím a naivně jsem si myslel, že to bude hračka a záležitost pár hodin ve frontě, vyplnění formuláře a basta.! Ó jak naivní jsem byl!
Tedy jsem tam šel podruhé v úterý. Cestou jsem se stavil v bance, kde jsem si nechal proplatit šek za letenku. Nebylo to úplně jednoduché – neuměl anglicky a já na španělštinu jen krčil rameny a neustále opakoval naučenou větu, že chci proplatit šek. Usilovně se mi snažil něco vysvětlit, jenže smůla, nechápal jsem o co mu jde. Až pak zpětně mi došlo, že mě chce upozornit, že mají pouze bankovky hodnoty 200 pesos. Vzhledem k tomu, že jsem po něm chtěl cca 22 tisíc, musel mi dát celý balík 100 kusů právě nových bankovek. Pane jo, dostávat peníze v celých balíkách! Nerozumím tomu, měnu tu zas tak silnou nemají, ale že by měli několikatisícové bankovky jako máme my, to ani náhodou. Největší co se mi dostala do rukou byla 500-pesová bankovka. Nedovedu si představit, že tu někdo kupuje v hotovosti něco většího.
Šel jsem tedy na to imigrační. Nebylo úplně nejchytřejší jít tam v 11. Jednak kvůli ranní špičce v metru (to je něco neskutečného, tolik lidí – není možné aby se vešli do vlaku, a taky že ne, nechám 2 metra ujet, nežli se tam sám necpu!) a jednak že tam cca v 11 přichází všichni. Stoupnu si pokorně do první fronty. Po asi 30 min mi řeknou, že k tomu ještě potřebuji vyplnit další formulář (jeden jsem již měl) a dále fotky speciálního rozměru 4×4 cm. Ty se obstarávají vedle imigračního, kde je několik firem specializujících se právě na toto. OK, šel jsem tedy tam, stoupl si do fronty na fotky a za cca 40 min se vracel s fotkama, vyplnil formulář a stoupl si do jiné fronty. Čas se ovšem chýlil, neb mají každý den úřední hodiny pouze od 9 do 12:30. Sice jsem se stihl dopracovat k přepážce, ale tam mi sdělili, že to je vše blbě, a spousta mi toho ještě chybí. Jednak musí ten formulář být vyplněn na počítači nebo stroji, rukou nikoli, dále fotky podepsané, ještě další formulář mi chybí a musím mít potvrzení z bytu, že tam bydlím, tedy nějakou fakturu za telefon nebo něco takového, ofocený pas i vízum, všechny strany a dvakrát, telefon nesmí být můj mobil, ale jen místní právě tam, kde bydlím, atd…
Uf. Je toho trošku moc, říkal jsem si, navíc s pocitem, že když mi to ten úředník vysvětloval, rozuměl jsem mu asi tak desetinu, neb samozřejmě neuměl anglicky. To bohužel na INM neumí skoro nikdo a to dokonce ani u speciální přepážky pro cizince, takže jsem nebyl zdaleka sám, kdo s tím dost zápasil. Jedna úřednice, které jsem se zeptal zdali mluví anglicky vypadala zcela pobouřeně mojí otázkou. Jediná ženská, která umí anglicky mi byla k dispozici při mé první návštěvě imigračního na informacích, ovšem je tu asi fakt jediná, neb si ji "půjčují" k různým přepážkám a ona lítá sem a tam, aby byla k dispozici, kde je třeba.
Dobrá tedy, šel jsem domů a tam jsem si vyžádal potvrzení o zaplacení telefonu psané přesně na tu adresu bytu, kde právě přebývám abych měl doklad, že to je opravdu ten byt. Začínal jsem z té procedury mít blbý pocit, že nejsem schopen se s tím sám poprat a pomalu bych potřeboval někoho místního k ruce. Navíc byl problém s časem, neb jsem to vše musel mít vyřízené do konce týdne (30 dní od příletu, jinak mě vyhostí). Vyplnil jsem tedy pečlivě formulář ještě jednou, i se zbývajícími kolonkami co bylo špatně. Bazírují opravdu na maličkostech. Není možné políčko "vyznání" proškrtnout, musí se tam napsat "ninguno". Druhý formulář, co mi dali mě ovšem při vyplňování velmi pobavil – ptají se nejen zdali umí člověk číst a psát, ale také na to, zdali má obličej kulatý nebo oválný, zdali má knír či obočí řídké, husté nebo zastřihované (knír tu přece nosí každý!). Jak jsem se ovšem měl dovědět další den, stejně jsem to vyplnil špatně.
Tedy další den jsem si přivstal abych tam mohl být již v 9 když otevírají a stihnu to. Na tomto místě stojí za podotknutí, že na celé proceduře INM vydělává několik dalších firem, které jsou právě hned vedle. Poskytují focení, kopírování dokumentů, ale také počítačové vyplňování formulářů, neb ty jsou na zcela speciálním formátu papíru, který se nedá dát do obyčejné tiskárny a tak je člověk odkázán právě a jen na jejich služby (25 pesos za vyplnění). Zcela absurdní. Je to jistým způsobem cesta, jak stát zcela účelově podporuje podnikání! 🙂
Tedy třetí návštěva INM byla přede mnou a já jsem začínal být nervózní, že mi ještě něco chybí, protože všichni okolo mě měli obrovskou tlustou složku všech papírů, potvrzení a formulářů, které tam s sebou nesou, a já jsem jich měl zatím docela málo. Až pak mi došlo, že opravdu bez toho to nepůjde a ještě mi toho spousta chybí.
Když jsem došel asi po hodině k úředníkovi, koukl na všechny mé papíry a konstatoval, že je ovšem ještě třeba potvrdit kopie, že jsou identické s originálem! No jo přece, to mě taky mohlo napadnout! Tedy od přepážky A5 k přepážce C18, kde je ovšem největší fronta! Ach jo. Za asi hodinu dojdu k velmi znuděnému úředníkovi, jehož prací je pouze razítkovat kopie (na originál samozřejmě prakticky nekoukne). A zase zpět do fronty. Čas ubíhá a opět to začíná vypadat, že to dnes nevyjde. Tentokrát mě pošle k jinému úředníkovi, neb jsem speciální případ co již má vízum vystavené a navíc vědec.
OK, jdu tedy do fronty kde jsou vědci, umělci a jiní. Čekání ve frontě je vždy na dlouho a tak si čas krátím tím, že pracně ve slovníku vyhledávám alespoň tu první větu (první je samozřejmě – dobrý den, mluvíte anglicky?), abych nebyl úplně ztracen. Tedy dávám dohromady po slovíčkách alespoň něco jako: "Ten muž poslat já tady a já nevědět proč." Většinou na mě samozřejmě koukají jak na idiota, nicméně nejsem v tom asi zdaleka sám. Trochu mě uklidňuje fakt, že jsem za těch pár dní strávených na INM poznal, že nejsem sám ani v tom, že tu jsem každý den a mám s tou procedurou problémy. Někteří lidé tu se mnou byli ve stejné frontě také několik dní po sobě 🙂
Tentokrát je úřednice poměrně příjemná, akorát že mi říká něco úplně jiného, nežli všichni ostatní předtím. Prý že jsem administrativní poplatek 606 pesos nemusel platit a ať si dojdu do banky pro jeho vrácení. Navíc prý když mám vízum, nemusím se sem chodit registrovat (kvůli čemuž tu jsem) a klidně mám přijít až za rok, kdy mi vyprší platnost víza! Cože? To snad nemyslí vážně?! Naštěstí ji vážně neberu a u jiné přepážky mi potvrdí, co říkali ti předtím, že musím (jako ostatní postdoci z práce), ale že mi bohužel ještě chybí dokument prokazující, že opravdu bydlím na té adrese, od které jsem přinesl účet za telefon.
OK. Tedy ani třetí pokus nevyšel, a já měl ještě dva dny. Naštěstí se José odhodlal jít další den se mnou a také mi vystavit všechna možná potvrzení, která po mě byla žádána. Jednak napsal místopřísežné prohlášení, že tam bydlím, ovšem na byt ve kterém opravdu bydlím to nešlo, neb tam nebyly účty psané na jeho jméno, musel jsem se tedy "jako" přestěhovat z bytu 302 do 301, kde opravdu bydlí oni. Ofotil svůj identifikační průkaz, dokonce i smlouvu o koupi bytu před 30 lety, a další kupu materiálů. Konečně moje kupa začala dosahovat tloušťky potřebné k imigrační proceduře! Sám José tedy kroutí hlavou, co vše je k tomu potřeba, nicméně raději více, nežli tam jít ještě jednou.
Čtvrtek a jdeme tedy. Hned po vystání první fronty se dozvíme, že tam chybí ještě číslo převodu peněz za poplatek. Ovšem na formuláři který musí být vyplněn na stroji, tedy opět vedle, aby tam napsali jedno číslo (za to si účtují pouze 5 pesos, pohoda). Potvrdit i kopii jeho ID, a znovu do fronty. Tentokrát to ovšem neprošlo díky tomu, že jsem ručně přepsal číslo pokoje z 302 na 301 (tedy jeden znak na formuláři nebyl napsaný na stroji) – tedy opět do firmy vedle a vyplnit celý formulář znovu již se správným číslem. 25 pesos a jdeme znovu do fronty. Tentokrát po nás chce jakousi autorizaci, kteroužto nemáme, ani nevím co by to mělo být. Ukazuje se totiž, že bych měl mít v ruce ještě potvrzení o nabytí mého víza. To mi ovšem vystavili v Praze na ambasádě a nic kromě víza mi nedali. Musí se to tedy znovu vystavit tady, k čemuž je další formulář, který ovšem vydává jediný člověk tady na INM a díky tomu ho dostihnout je trošku problém. Prý že má úřední hodiny pouze ve středu a dnes je čtvrtek, dle toho to také vypadá a my ho naháníme asi hodinu. Kroutí nad tím hlavou, ale po chvíli nám skutečně donese nějaký další papír. Ten je ovšem opět nutno ofotit a nechat potvrdit pravost.
Naposledy si tedy stoupáme do fronty a již i můj šéf konstatuje, že celá procedura vypadá velmi složitě, že si to nemyslel, že to bude až takové! Jak je vidět, má s tím také problémy a vůbec se mi nediví, že jsem to sám bez znalosti španělštiny jaksi nezvládal. Díky tomuto všemu úřadování se také mimochodem dozvídám, že má José celkem pět jmen (José Hermenegildo Peña Saint Martin). Na všech formulářích tu je na jména mnoho kolonek a všichni se mi tu diví, jaktože mám jen dvě (mimochodem již mě stihl přejmenovat na místní "Pedro"). Chvíle napětí se mění asi v hodinové čekání na jejich rozhodnutí, až konečně mě vyvolávají, dávají jiný papír, jakési potvrzení, a můžeme jít. Opět se dostavím 15.ledna až to bude vyřízené. Super!
Po mých zabitých 4 dnech na úřadě a po jeho jednom jsme dost vyřízení, že sedáme vedle do restaurace (kde nabízí 45 druhů burgerů) a já poprvé ochutnávám pravý americký burger a pravou latinskoamerickou (asi Argentinskou) krávu. A musím uznat, že začínám chápat, co jim na těch burgerech tak chutná. To není žádný mekáč a podobně, ale flákota masa a člověk se fakt tím jedním burgerem dost zaplácne. Během kecání s Josém mi také poví, jak to tu je s rozdělením Mexikánců dle barvy pleti, respektive dle její tmavosti. Ukazuje to na mnoha příkladech právě na imigračním a vlastně i na sobě. Ti světlejší, ti jsou zkrátka ti nahoře, ti úspěšní a vydělávající, ale také vládnoucí. Čím tmavší pleť, tím horší společenské postavení. Jak sám říká, on rozhodně není ten nahoře, ale třeba já kdybych byl Mexikánec, tak mám vilu, limuzínu a vydělávám miliony 🙂
Po cestě zpět (taxi-metro-taxi) mi jen tak mimochodem ukáže, kde je blízko mého bydliště nákupní centrum, a v něm je i nejedno kino. Jdu se tam tedy ze zvědavosti podívat, copak dávají. S oblibou tu totiž na ústavu koluje historka, jak tu byl před mnoha lety jeden český astronom a ten se prý naučil během 3 týdnů perfektně španělsky a to jen tím, že v podstatě strávil 3 týdny v kině! Objevím, že jedno z kin (Cinemanía) je trošku méně komerční a dávají tam poměrně zajímavé filmy. A zrovna ten den je Tideland od Terry Gilliama. Ihned jsem tedy vyrazil. To, že jsem byl v kině sám, bylo pozoruhodné, obzvláště když si uvědomím, jak tu je kino levné (pouze 30 pesos, tedy cca 45 kč). Další dny tu běží festiválek evropských filmů, tedy možná opět na něco zajdu. Pro mou španělštinu to ovšem není to pravé, neb bych spíš potřeboval španělsky mluvený film s anglickými titulky, ale to tu asi neobjevím.
Když jdu z kina a už je tma, dojde mi zajímavá věc, a to sice to, že tu nesvítí prakticky nikde pouliční osvětlení. Uličky jsou tu temné, pouze osvětlované projíždějícími auty, působí to velmi zvláštně, neb těch aut je tu většinou dost.
Autům narostly uši – vyfotím později.
Další věcí, kterou jsem s úžasem sledoval, byl dopravní chaos na jedné z místních dopravních tepen poté, co zavřeli jeden pruh a všichni z jednoho směru museli chtě nechtě odbočit. Obrovská křižovatka, v každém směru 3 pruhy a policajti se to tu snažili řídit. Ovšem neměli nejmenší šanci. Zkrátka chaos. Napočítal jsem tam celkem 17 policistů, každý se snažil řídit určitý směr a určitou kolonu aut, ale stejně to absolutně nezvládali, škoda že jsem to nevyfotil.
Frčí tu tepláky!
Příští týden se stěhuji, bude chaos a zařizování bytu, neb je zcela nevybaven. Uvidíme, fotky nějaké dodám..
Závěrem tedy snad jen říct, hurá do Mexika. Po zvládnutí imigračních procedur je to tu brnkačka! 🙂