Světoznámá sbírka fotografií Josefa Koudelky ze srpna 1968 ve formě výstavy doputovala až do Mexico City a v současné době je tu k vidění pro místní. Ač jsme ji znali z ČR z minulého roku z Prahy ze Staroměstské radnice, stejně jsme se vydali podívat se znovu. A kupodivu jsme byli více nežli mile překvapeni.
Vystavování něčeho takového, jako jsou právě fotografie z událostí roku 1968, je ošemetná záležitost a tak je k tomu také nutno přistupovat. Kurátoři této výstavy si toho byli zřejmě vědomi – a výsledek opravdu stojí za to. Přece jen je nutné vzít v potaz jistý vztah člověka z Čech (ač nikoli pamětníka) k srpnu 68. A nejde jen o známá místa z fotografií, lidi, kteří jsou zkrátka Češi, ale hlavně onen historický odkaz, který provází člověka doposud. Ty fotografie jsou silné! Myslím, že pro každého. Pocity zloby, hanby, soucitu, beznaděje, či naopak odhodlání ke vzdoru… to vše tam je a na člověka to velmi aktuálně promlouvá i dnes.
Jak ale budou tyto fotografie působit na někoho ze zcela jiného socio-kulturního prostředí, který nemá o invazi příliš mnoho znalostí, a odehrály se "někdy v minulém století na druhé půlce zeměkoule"? Co řeknou tyto obrázky současným Mexičanům? Dají se ty silné emoce z fotografií přenést?
Výstava je nyní v "Centro cultural Tlatelolco" v obrovském výstavním prostoru spolu s dalšími expozicemi. A navíc zakomponovaná do širších souvislostí právě s další výstavou, které se krásně vzájemně doplňují a vytvářejí poměrně ucelený obraz let šedesátých.
Výběr místa Tlatelolco nebyl náhodný. Když jsem zmínil jen jakousi povrchní představu o srpnu 68 u nás (a to asi jen u starších), měl bych se ihned řečnicky zeptat kolika Čechům asi co řekne rok 1968 v Mexiku. Zde totiž proběhly události, které pro místní samozřejmě zcela zastínily události ve střední Evropě. Od května tu totiž probíhaly studentské demonstrace a protesty proti vládní politice (vše pro Olympiádu, žádné problémy, zapůsobit na zahraniční návštěvníky,..), které vyvrcholily protestem právě v Tlatelolcu. Zdejší poklidná demonstrace se proměnila v krveprolití s 200 až 300 mrtvými.
A právě výstava fotografií Josefa Koudelky Invaze 68 je spojena s výstavou o tomto masakru. Vše je doplněno shrnutím dobových událostí za celou dekádu, ukázkami tehdejších filmů, časopisů, novin, atd. Navíc vše poměrně zábavnou formou, doplněno o několik střihových hudebně obrazových dokumentů.
Celek tedy vytváří v návštěvníkovi nejen pocit, že se vrátil o pár desítek let zpět, ale navíc si odnáší i velmi pěkný zážitek z celkového prostoru expozice, její kompozice, umístění jednotlivých artefaktů, atd. Proč stále muzea v ČR působí proti tomuto tak stroze, jakoby uvízly v 19.století nehybných expozic zcela bez ducha? Zde šlo o velmi jednoduchou výstavu a i přesto ve mě zanechala daleko lepší dojem, nežli stroze ukázané tytéž fotky ve Staroměstské radnici v roce 2008. Inu jak je vidět, čeká české muzejnictví ještě dlouhá cesta…
PS: Kulturní politka vůbec tu má celkově podporu, o jaké se nám může opravdu jen zdát. Například na tuto výstavu byl vstup zdarma.