Podivuhodně nabitý počátek roku, kdy člověk neví, co sledovat dříve. Lidoveckou rozhádanost a zápas o ministra financí, či válku Hamás – Izrael, anebo snad neskutečný spor o plyn přes Ukrajinu? Nuda rozhodně není.
Suverénnost Jiřího Čunka v jeho pozici je neuvěřitelná, obzvláště pokud si uvědomíme, o co se právě snaží a s jakými kartami hraje. Jeho pozice ve straně není nijak růžová a rozhodně dnes nelze říci, že za ním stojí celá strana, ba dokonce ani podstatná většina. Předsednictvo KDU-ČSL ho sice podpořilo (také aby ne, když je to "předsednictvo" od slova předseda), nicméně velmi těsnou většinou, čehož by si měl být vědom. Spory o to, který orgán strany má pravomoce v personálních otázkách jen vnějšímu pozorovateli odkrývají neschopnost a nejednotnost. A to je to poslední, o co by se právě nyní měla strana snažit. V průzkumech se stále potácí těsně nad hranicí volitelnosti, kam bohužel rychle zamíří, pokud bude takto navenek působit i nadále.
Jistota, se kterou se snaží předseda KDU-ČSL odstřelit svého rivala je opravdu pozoruhodná. Zvláště pokud si uvědomíme, jak za ním jednak stojí premiér, jednak jak vede státní kasu oproti posledním rokům, jaké si získal svými kroky mezinárodní renomé, atd. Dalším důvodem, proč by si Jiří Čunek neměl být zdaleka tak jist svým křeslem je fakt, že jako "zázračný recept" nepomohl. Ač se zprvu zdálo, že preference stouply, jednalo se (jak se dalo ostatně díky jeho minulým krokům čekat) pouze o populistický tah, jaké naštěstí většinou dlouho nevydrží. "Tříkrálová sbírka" podpisů by snad mohla znamenat, že alespoň členská základna si toto uvědomuje.
Na co by se také ovšem nemělo zapomínat, je odpovědnost vůči voličům, bohužel se na ni v této zemi zapomíná neustále! V posledních parlamentních volbách totiž voliči, kteří dali hlas právě KDU-ČSL, nedávali hlas Čunkovi, nýbrž Kalouskovi, jako tehdejšímu šéfovi! Na to si ale již dnes asi nikdo nevzpomene. Každému se spíš v ten moment vybaví neuvážený Kalouskův krok doleva a kývnutí na možnost levo-středé vlády. Doufám že nyní, po 2 letech působení v křesle ministra financí je jasné, že směřuje více doprava, nežli doleva, jakoby svojí chybu o to více chtěl odčinit.
A tím rozhodně nechci říci, že bych na jeho místě nerad viděl navrhovaného Tomáše Sedláčka. Je dokonce možné, že by byl ještě lepší ministr, nicméně se domnívám, že jeho čas teprve nadejde. Nyní bych viděl spoustu jiných, kteří by z vládního křesla měli odejít, právě například korupčními podezřeními prolezlého Čunka.
Pro středového voliče je to opět mrzká doba, kdy se jedna strana ocitá v průzkumech pod hranicí volitelnosti a druhá předvádí opět svoji rozhádanost. Lze tedy doufat, že když se dva hádají (Čunek versus Kalousek), třetí bude profitovat (zelení).
Plynové dobrodružství se stává také čím dál zajímavější. Dokonce se dostalo do takové fáze, že i tací euroskeptikové jako ministr Říman prohlašují, že je to konečně šance pro Evropu, ukázat její jednotu a snažit se o diverzifikaci zdrojů, stavět další plynovody (Nabucco), atd.
Pokud se právě před dvěma lety někomu nelíbilo ruské přiškrcování ropovodů do Evropy (viz Respekt 03/07) a napadlo ho, že je něco v nepořádku, dnes to snad již musí být jasné každému. Nevěřím, že mají lidé tak krátkou paměť! Politická rovina sporu je již naprosto zřejmá a dřívější Putinovo opatrné naznačování, kam až sahá jeho pomyslná sféra vlivu, je dnes vyřčena více nežli zřetelně. Ukrajinu jak vidno stále považuje za "svoji" a myslí si, že si k ní může dovolit vše. Po obchodní stránce se sporu příliš vytýkat nedá – požaduje tržní cenu – tu si bohužel dnes Ukrajina nemůže dovolit. Ovšem na druhou stranu právě obchodní pohled nám říká, že je zde něco "shnilého", neb smluvní partner, který se nám upsal dodávat surovinu, tuto dohodu neplní a nenamáhá se ani tento problém příliš řešit, ač druhá smluvní strana již počíná strádat. Česká republika naštěstí zatím ne, ovšem země na Balkáně již začínají pociťovat závažný problém.
Nemůžeme být ovšem tak naivní, abychom čekali, že i takové skeptiky, jací třeba nyní zrovna sedí na Hradě, tyto události donutí změnit své názory a podpoří snahu o společnou energetickou a bezpečnostní politiku EU. Ostatně právě náš mocipán by mohl trošku zapracovat a využít svých skvělých vztahů s Ruskem. To se ovšem očividně zatím neděje, lze tedy opět spekulovat o tom, jak je mu současná mocenská hra Ruska po chuti a zpoza svého hradního okna se směje bezzubosti EU.
Uvidíme, zdali to bude nakonec znamenat pro Rusko body kladné, anebo záporné. Doufejme, že záporné a tak lze snad i zde doufat, že i tady nalezneme krom dvou soupeřů (Ukrajina-Rusko) i toho třetího, který se bude nakonec smát a že konečně po této zkušenosti bude ochota ke společné evropské energetické politice o to větší i u prozatím skeptických členů EU.