Výlet do Gallipoli (Gelibolu). Lodí zpět do Evropy, ráno v 9. Ach tihle lidi co jezdí každý den mezi Evropou a Asií! Pak dolmuš do Kabatepe, a tam pak po svých až na místo, ztracen v lese, značky málo, nepředpokládá se někdo chodící tu pěšky. Jsem tu jediný turista. Dneska určitě. První hřbitovy, stále působivé a živé. Staví mě hlídka – vojáci. Tři v autě. Jeden vystoupí, co tu dělám. Procházím se. Je mladý, o pár roků méně než já. Je nervózní, je to vidět. Má vypadat přísně, ale nejde mu to, neví kam se dívat. Byl vyslán těma dvěma uvnitř, protože asi jako jediný umí anglicky (nic moc). Ještě že má v ruce ten samopal, aspoň ten mu dodává jisté sebevědomosti a kuráže. Ptá se jak tu jsem. Nevěří že tu chodím pěšky. Domlouvají se co se mnou, takový případ tu ještě neměli. Ptám se, zdali je to zakázáno. Ne, v pořádku, můžete jít. Zajímavé setkání. Asi i pro ně, že tu dneska narazí na turistu nečekali, ale že tu chodím pěšky, tak to jsem musel být hned za hlavního podezřelého. Obejdu pár dalších hřbitovů, vyloďovací pláž, tisíce mrtvých, jímavá slova Atatturkova. Velel tomu tady, zapsal se do dějin. Stejně jako celá tahle nesmyslná bitva. 130 tisíc mrtvých. Vracím se, odbočím vzhůru strmou cestičkou na hlavní bitevní pole. 95 let tomu všemu tady vládne již jen divoká příroda, občas nějaký ten požár. Cesta blátivá, hrozně. Občas sníh, hlavně ale bahno. Boty už jsou aspoň dvakrát těžší. Konečně vyjdu na silnici. „Lone pine“ – jímavý příběh poslední borovice co zažila ještě ty bitvy. Stojí dodnes. Žebrající pes, nemohu se ho zbavit. Jdu dále, další hroby, zákopy, zbytky opevnění, bunkrů a tunelů. Obchodníci, moc velký kšeft jim tu neudělám. Cesta zpátky do civilizace, jsem bez mapy, dlouhý asfalt, mám v nohách již tak 20km a nekončí to. Teď hlavně potřebuji chytit nějaká odvoz směr do civilizace. Dorazím na hlavní silnici, tudy jezdí dolmuš směrem do Eceabatu a tam pak na trajekt do Canakkale. Jenže kráčím po silnici a nic nejezdí. První auto, po 16 minutách. Nedá mi to a zkusím ho stopnout. To jsem neměl dělat! Malá dodávka. Vypadá fajn, ale vpředu jsou jen 3 sedadla a všechna obsazená. Vyskakuje týpek, otevírá přepravní prostor, uvnitř sedí již jiný borec. A není sám. S ním jsou uvnitř plné bedny smradlavých, ale neuvěřitelně páchnoucích tvorů. Rybáři, jedou s úlovkem. Podlaha klouže, teče z nich ten slizký sajrajt a voda, hnus. Nějak se dostanu dozadu na bedny a sednu si. Konverzace nám vázne, ptám se odkud jedou. Kam jedu já, a co to vezou. Fotím si to. Vypadá to vše dost nechutně. Snaží se mi to vysvětlit, nerozumím mu. Neznám tyhle mořské potvory. Fotky se mažou, je tu málo světla a jedou jak šílenci. Škoda. Ti tvorové jsou celý hnusní, na povrchu tmavě špinavě černí. Co to tu plave za svinstvo? Skoro jako by je vylovili z ropy. Až v tu chvíli mi to blbci dojde, to jsou přece sépie, a ten hnus je ta vyhlášená sépiová čerň a v tu chvíli se podívám na své kalhoty a boty. Sakra! Tak tohle dolů už asi nedostanu. Památka na výlet. Čtvrt hodiny smrdutého drkotání a jsme tam. Hurá pryč od nich. Nikdy více, příště raději pěšky. Eceabat, loď do Canakkale za 3/4 hodiny, čas koupit jablka a sednout na oběd. Mám hlad jak vlk. Mořské plody? Děkuji, raději ne, kebab postačí. Výtečný. Polévka a ayran, chutná a zdravá krmě. Výlet končí, loď opět překoná hranici kontinentů a já vyhlížím Trojského koně na Canakkalském nábřeží.
Blog | Petr Zasche