Nu takže konečně se dostávám k tomu třetímu víkendu tady v Canakkale. Byl poměrně nudný, neb jsem nikam nejel, strávil jsem ho jen tady ve městě. Udělal jsem si ale výlet aspoň do místního muzea, jednoho ze dvou co tu mají, a to sice do vojenského. To je přímo v centru, pěkně u moře, a s krásným výhledem na druhou stranu průlivu.
Již v budce u vstupu mě čekalo překvapení, když totiž tam sedící chlapec si všiml mého trika z Mexika a prohlásil že to umí přečíst, co to je, odkud jsem atd. A tak jsem tu narazil na prvního člověka, kterému tu něco říká španělština. Tenhle jazyk mi tu byl opravdu k ničemu, asi tu moc lidí ze španělsky mluvících zemí nemají. A tak jsem se snažil aspoň žblekotat základy. Začal na mě totiž španělsky aby se vytáhl že jako umí. A tak jsem stejně jako on přešel z angličtiny na španělštinu, což mi zpočátku dělalo dost problém, ale naštěstí uměl asi tak jako já, takže nic extra. Vůbec to tady s těmi jazyky je zvláštní. Jak jsem na jazyky tumpachový, tak tu jsem opravdu jeden z těch mála, co tu umí mluvit, a dost si to užívám. Přece jen ta drzost říci tu někomu, kdo neumí moc dobře anglicky, že to je v pohodě, a že klidně může mluvit třeba německy nebo španělsky mi přijde docela nevšední. Nikde jinde bych si to asi nedovolil, ale tady vím, že mi na to stejně každý odpoví, že smůla a ani tyto jazyky neovládá. Přece jen pro mě lepší i ta němčina, nežli jejich turečtina. K jejich přístupu k učení se jazyků se dostanu níže.
A tak jsem vstoupil do muzea, velké zahrady a vykročil směr místní pevnost, která ještě za 1. světové války sloužila jako veledůležitý bod při obraně průlivu proti Angličanům. Vystavená děla, tři sta let stará i ta moderní, zbytky potopené ponorky, atd. V pevnosti se mě ujme jeden z průvodců (jen mě samotného!) a snaží se anglicky popisovat co je kde k vidění a co za historii se k tomu váže. Moc mu to nejde, ale aspoň něco. Uvnitř se mě ujme jiný, tomu to jde docela dobře a tak vypráví. Většina expozice je samozřejmě věnována bitvě na Galipoli. Dobové fotky, zbraně, deníky i nádobí. Je toho hodně, prolétnu to docela rychle, ale i tak mi to dá nějakou hodinu. Nakonec se šťastnou náhodou dostanu i na střechu, odkud je krásný výhled na průliv i celé město a okolí.
Povídám si s tím mládencem, co mi dělá průvodce. Je tu prý na vojenské službě v Canakkale, která tu je na rok, a je povinná. A tohle má jen jako přivýdělek. Ale když se má přiznat, stejně si myslí, že je to celé nanic, stejně se bojovat naostro nenaučí, zbraň v ruce držel jen párkrát, a střílel asi jen dvakrát. Nicméně jak sám říká, stejně se daleko víc naučil střílet díky paření her na počítači, stejně jako ostatní.
Celkově muzeum nic extra. Prostě vojenská technika, a historie. Zajímavé tu jsou dvě věci (aspoň pro mě). Jednak je to zde deponovaný „Nusrat minelayer“ – jak se to řekne česky? Pokladač min? Loď co prostě klade do vody miny a právě tato loď měla obrovský vliv na vítězství v námořní kampani v březnu 1915, kdy jako jediná proplula a v průlivu nakladla několik desítek min, co nakonec vyřadily z provozu několik anglických lodí (i bitevních).
A druhá zajímavost byla naopak velmi maličká. A to sice ve vitríně dvě kulky, také z roku 1915. Ovšem zasažené ve vzduchu jedna druhou! Dle nějakých výpočtů je pravděpodobnost takové srážky asi jen jedna ku 200 milionům, z čehož je vidět, nakolik tu byla v té době hustá palba z obou stran zákopů.
Nu a zbytek víkendu byl nuda, takže zaměřím pozornost tentokrát na další věci. Zajímavé například bylo to, jak jsme tu teď diskutovali na katedře já, Polák a Turek. Například sám Turek přímo říkal, že do EU jen tak nevstoupí. Že tu není ta správná vůle k tomuto kroku. Lidé prý stále přemýšlí jinak, nechtějí, neb nevědí proč by měli chtít. Když se nám to snažil svojí bídnou angličtinou popsat, tak ukazoval rukama přes sebe takto: zeširoka (což mělo značit pohled Evropana) a velmi úzce před sebe (což značilo pohled Turků). Zkrátka není zájem, nevědí co by to mohlo znamenat, co by pro to měli udělat, ani jak by se vzhledem k tomu měli chovat vůči ostatním národům. Je to u nich dost složité, ale sám prohlásil něco v tom smyslu, že u nich je práce jen tak kolik je nezbytně nutné a pak spaní. Nic jiného neznají a takové to je, protože jsou prostě takoví. Bylo to vše samozřejmě řečeno trochu v nadsázce, ale fakticky strefil hřebík na hlavičku, protože přesně to je tu cítit z jednání spousty lidí. Zkrátka zevšeobecněno, čemu Evropa samotná vděčí za své současné postavení a toho co dosáhla (a teď samozřejmě nemyslím 2 světové a holocaust) je v Evropě samotné stále živé a lidé to vědí, stále mají tendenci se učit novým věcem. Tady ale přesně naopak, Evropa je pro ně neživotná ikona, které chtějí dosáhnout a až jí dosáhnou, je to pro ně konečná, dále se snažit nemusí.
Například v místnosti, kde jsem já, tak býval po dobu 7 let Ed Budding, známý astronom z anglicky mluvící země (Austrálie). Hlavní rozdíl v přístupu se dá právě docela pěkně demonstrovat na jeho případě. On se tu snažil naučit turecky, a když s někým diskutoval, snažil se aspoň trochu turecky. Asi to bylo fajn, neb byl on tady na návštěvě, jenže oni se vůbec nesnažili se naučit anglicky, i když tady měli jeho. Jeho přednášky v angličtině nebyly oblíbeny, a postupně je začal dělat kvůli lidem v turečtině. A to i přesto, že by místní potřebovali naučit anglicky jako sůl! Jejich znalosti jsou naprosto mizivé, a to bohužel i mezi studenty, což je tristní. Oni se bojí nebo stydí mluvit, a ač třeba nějaké znalosti mají, nepoužívají je. A na dotaz proč odpoví, že se učili kdysi, ale nikdy to nepoužívali, tak to zapomněli a teď se stydí. S tímto přístupem ale fakt asi do Evropy nedojdou. A pokud si člověk myslí, že to je jen a pouze tento partikulární příklad, tak právě naopak, toto je jen zcela typická ukázka. Jako druhý příklad stejného problému (učení se něčemu novému) je tu přístup v astronomii. Nejenže dělají něco, co již není dávno „in“, jdou zcela mimo proud a nic důležitého jejich práce neplodí. Nechtějí se přeučit na jiné téma. A navíc se ani nechtějí naučit něco dalšího zajímavého v tom daném tématu, používat jiný lepší software, a tak dále. Jsou děsně zpohodlnělí a líní se něco nového učit. Bohužel přesně to samé říkal i ten Turek, což přímo od něj znělo daleko přesvědčivěji, než tu ode mě jakožto návštěvníka-pozorovatele.
No a pak bych mohl napsat i pár drobných postřehů, co mě tu zaujaly, jakože tu jezdí škodovky, a ne málo, jak je tu všude tolik potulných koček vybírajících popelnice, jak tu každý den prší skoro jako v Mexiku, někdy padají i kroupy, atd, ale to je nudné, takže raději končím….