Reklama
 
Blog | Petr Zasche

Kam se to proboha řítíme?!

Současná mladá generace - obrovský vliv internetu, konspirační teorie, vše je podvod. Nemožnost diskutovat, ideologie spřízněných skupin, jako nové náboženství. Dogma. Bez recenzních řízení projde vše, bláboly bez možnosti kritického zhodnocení, potíž otevřených zdrojů a následek zániku periodik na papíře. Bude naše (pedagogů) úloha spočívat nadále již jen v tom, že budeme našim studentům vyvracet bludy nastudované na internetu? A u zkoušek budeme snad psát "prospěl" jen tomu, kdo odpřísáhne, že uvažuje nedogmaticky a věří že lidé opravdu přistáli na Měsíci?

Po zážitku se stopařem se tu musím skoro vyzpovídat. Vždycky mě ke psaní vyhecuje nějaký silnější zážitek. Tentokrát to byla srážka s blbcem (respektive prudce inteligentním pomatencem). Tedy pardon za tak expresivní výrazivo, ale fakt mě nenapadá přiléhavější označení. Je to jedna z věcí, co mě dokáže vytočit – hloupost lidí. Nicméně ještě více mě rozčiluje jejich zabedněnost, utvrzelost lpět na svých pomýlených názorech a ideologická jednoznačnost bez jakékoli možnosti uznat svoji chybu.

Navíc člověk z matfyzu, tak bych čekal že na naší „alma mater“ bude k vidění jiný materiál, že tam jsou i studenti schopni polemiky, přehodnocení svých názorů. Já osobně za největší přínos matfyzu považuji to, že mě naučil opravdu kriticky myslet. Že už vím, že nikoli vše co je kde psáno, sděleno, odvysíláno a řečeno není nutně pravda. Že očividné nepravdy se objevují ve všech médiích a spoléhat na autority již člověk zkrátka nemůže.

Inu cesta autem – stopař – polemika. Nejprve sci-fi, to ještě šlo. Pak ale konspirační teorie par excellence. Že lidi nebyli na Měsíci, že 11.9. byl podvod stejně jako Pearl Harbor, Kennedy, Lincoln. Dnešní svět ovládaný skupinou tajemných tmářů, atd. Lapal jsem po dechu. A to jsem ještě měl řídit a nevyhodit toho člověka na dálnici v půli cesty!

Ach jo. No tak jsem se snažil aspoň některé jeho názory korigovat, ale ono ejhle – nešlo to. Zatvrzelost maximální. A tak jsem začal u toho, co je mi ideově nejbližší. Měsíc. A narazil jsem na neprostupnou bariéru. S dogmatiky se očividně nedá diskutovat. Mají názor hotový předem a ještě se v něm utvrzují. Nedovedu si moc představit, jak takový člověk může vůbec žít na takovém světě jaký ho on vnímá. Já bych to asi nedovedl.

Vlajka na Měsíci vlála. Cha cha. Ehm. Jak vysvětlit, že kdyby ji neměli vyztuženou, bude tam jen tak viset dolů jak kus hadru? A že by to nebylo moc fotogenické? Proč musím najednou vysvětlovat, co je to vyztužení vlajky? Ach jo. Že jdou prý stíny jinak než by měly. Co je to za blbost? Nic takového jsem na původních záběrech neviděl.

Mě spíš ale uráží to nedocenění lidí, co se na tom podíleli. Co mají říkat chudáci ti inženýři, těch tisíce a tisíce techniků, kteří na projektu Apollo spolupracovali a dnes někdo říká, že nic neudělali?! To je děsné znevážení jejich práce. A myslí si opravdu dnešní konspirátoři, že sověti byli tak hloupí, že by se nechali tak jednoduše oblbnout v Hollywoodu? A že byli úplně hloupí ti nadšení radio amatéři, kteří sledovali pomocí svých přijímačů celou komunikaci mezi Apollem a řídícím střediskem NASA? A zpožďování signálu a jeho horší kvalitu jak se modul vzdaloval od Země? A že snad mají halucinace všichni, co se podívají dalekohledem na Měsíc a vidí tam na vlasní oči jasné pozůstatky po misích Apollo? Sakra těch důkazů je tolik! Jenže kdo chce psa bít…

Opravdu se děsím toho, co bude za pár desítek let. Jak bude vypadat všeobecné povědomí o 20.století? Bude snad všeobecně rozšířený názor že nebyl holocaust, protože vymřou pamětníci? Bude vše na internetu, ale hlavní myšlenka sdělení bude natolik zahrabaná v tunách balastu, že údělem učitele bude jen korigovat načtené nesmysly z webu? Nerad bych se dočkal toho, až k nám na astronomii nastoupí student co bude říkat, že na Měsíci nikdy lidi nebyli.

Znehodnocení informací je ostatně všude. I ve vědě je každý rok vidět obrovský nárůst publikovaných výsledků, které nikdo není schopen číst ve své komplexnosti. Tady hrají roli také ty časopisy bez řádného recenzního řízení, kde je možné publikovat vlastně cokoli. Pak je to vidět na kvalitě takovýchto výsledků. V řádně recenzovaném časopise by nikdy nic takového nemohlo vyjít, protože to jsou bláboly. A stejná situace je i v normálním světě a periodikách papírových a těch otevřených na internetu, kde může každý pisálek psát co se mu zlíbí. Ostatně to je i důvod, proč se sám k tomuto psaní odhodlávám jen velmi výjimečně.

Uf. Sdělené trápení je poloviční trápení. Už je mi trochu lépe.

Reklama